…věrné průvodkyni našeho vítěze! — vyhrkl nadšeně a jeho hlas se odrazil od stěn sálu tak ostře, až Nikolu bolestivě bodlo ve spáncích.
Vzala si mikrofon. Kovová mřížka studila do prstů a byl z ní cítit cizí, laciný odstín rtěnky. Nikola se narovnala. V tu chvíli jako by sevření korzetu konečně trochu povolilo a ona se poprvé za celý večer dokázala nadechnout až do hloubky.
Modrý kužel světla z restauračního reflektoru jí pálil přímo do očí. Na jediný krátký okamžik jí připomněl namodralou záři starého notebooku Asus. Před pěti lety bývala právě tahle obrazovka jediným světlem v jejich maličké kuchyni na kraji města.
V tom starém paneláku se vzduch nikdy neměnil. Pořád v něm visel pach vlhkosti táhnoucí ze sklepa a sotva znatelný odér plynu ze zastaralého ohřívače vody, který měl nejlepší roky dávno za sebou. V noci v koutě tiše oddechoval, pak náhle cvakl a rozhořel se drobným žlutým plamínkem. Spárami kolem balkonových dveří se dovnitř plazil ledový průvan. Nikola se balila do Radovanovy staré vlněné deky, jenže prsty na pravé ruce jí přesto dřevěněly zimou.
Tenkrát odevzdávali první velkou zakázku — projekt obchodního centra — v šíleném časovém presu. Radovan, opojený představou rychlých peněz, si přes známé přibral dva čerstvé absolventy. Uměli hezky poskládat panely a vizuálně to celé vypadalo přesvědčivě, jenže statiku nosných konstrukcí pokazili tak důkladně, že to hraničilo s katastrofou. Týden před kontrolním posouzením vyšlo najevo, že se projekt sype zevnitř: při první pořádné sněhové zátěži by se střecha centra prostě zlomila a propadla dovnitř.
Následující tři týdny spala Nikola sotva dvě hodiny denně. Čas se roztahoval do nekonečna a v bytě bylo slyšet jen jednotvárné bzučení ventilátoru starého Asusu. Za oknem na ni tlačila tma, v šedém šeru sídliště mdle problikávalo pár osamělých lamp. Občas měla pocit, že stíny v rozích kuchyně houstnou, nabývají tvar a pomalu se sunou k jejímu stolu. Jen studená modř monitoru s otevřeným AutoCADem je držela zpátky.
Každé kliknutí myší, každá nově zakreslená čára, každá opravená osa z ní ukrajovaly další kus sil. Do těch výkresů se doslova vpíjela. Opravovala cizí lehkomyslnost a chyby, zatímco na kuchyňském stole vedle ní chladl silný čaj a na stěnách hrnku se usazoval tmavý povlak.
V den, kdy byl projekt konečně odevzdaný, Radovan uspořádal oslavu. Pozval přátele do venkovského klubu a nechal prostřít stoly, jako by právě vyhrál celý svět.
Nikola si dodnes pamatovala, jak se nad ránem hlučně přiřítil domů. Přinesl s sebou mrazivý vzduch, kouř z grilu, který voněl po březovém dřevě, a těžkou stopu drahého alkoholu.
— Niki, jsme za vodou! — zařval, sotva vpadl do kuchyně, aniž by se jediným pohledem zastavil u hromady výkresů rozložených po stole.
Popadl ji do náruče, polospící, vyčerpanou a lehkou únavou téměř bezvládnou, a začal se s ní točit v úzkém prostoru mezi sporákem a lednicí. Zvedl se jí žaludek. Před očima jí pořád plavaly modré sítě os a tabulky zatížení.
— Radovane, pusť mě… motá se mi hlava, — zašeptala a zabořila tvář do jeho bundy.
Postavil ji na zem, ale koutky úst se mu nespokojeně stáhly.
— Proč jsi pořád taková přešlá? Teď se máš radovat! Projekt je venku, investor spokojený. Domluvil jsem se s nimi, pošlou první zálohu. Niki, chápeš to? Tohle je začátek. Dostaneme se z téhle díry!
Druhý den přijela Dagmar Horáková. Tvrdila, že chce pomoct s domácností, ale ve skutečnosti si přijela prohlédnout, jak velký je první úspěch jejího syna. Dlouho procházela bytem, přejížděla prstem po prachu na lištách a nakonec usedla ke kuchyňskému stolu. Nikolin talíř s nedojedeným chlebem odsunula stranou s výrazem tiché ošklivosti.
— Nikolo, prosím tě, proč tu sedíš jako zmoklá slepice? — sevřela Dagmar rty a upřeně si prohlížela tmavé kruhy pod očima své snachy. — Radovan je živitel, přinesl domů takové peníze. Potřebuje za zády pevné zázemí, ne ženu, která umí jen vadnout. Chlap se má povzbuzovat, ne vítat výrazem svaté mučednice.
Nikola tehdy neřekla nic. Uvnitř se jí sice pohnulo cosi ostrého, skoro jako varování, ale sama ten pocit zatlačila hluboko dolů. Podívala se na Radovana, který se spokojeně usmíval a poslouchal matčina slova, a rozhodla se, že kvůli klidu v rodině nebude dělat scénu.
Právě to byla její první a nejdůležitější chyba. Sama jim dovolila uvěřit, že její nepřetržitá, vysilující práce je samozřejmost, za kterou není třeba děkovat.
Nový supermarket, kterému všichni začali říkat Skleněnka, rostl současně s dluhy jejich rodinné firmy.
Ani nová kancelář v prestižní části města jí nikdy nepřirostla k srdci. Byla cizí, naleštěná a studená. Obrovská panoramatická okna od podlahy až ke stropu pouštěla dovnitř příliš mnoho světla. V rozích vytrvale hučela klimatizace.