a proud chladného vzduchu působil, jako by místností neustále táhl průvan. Nikolu z toho skoro každý den bolela šíje. V kanceláři se mísila vůně drahého koberce, toneru z tiskárny a čerstvě smontovaného nábytku z laminovaných desek. Přesto tam nebylo nic útulného. Jen uhlazená skleněná skořápka, za níž se schovávalo prázdno.
Radovan si na nový, okázale seriózní život zvykl překvapivě rychle. Starou škodovku vyměnil za zbrusu novou černou Toyotu Camry na leasing a měsíční splátky bez mrknutí oka zahrnul mezi firemní náklady. Téměř denně mizel na „zásadní jednání“ do restaurací a vracel se až k večeru. Rozvalený v ramenou, lehce přiopilý, navoněný drahým parfémem a načichlý grilovaným masem.
A pak, před půl rokem, přišla rána.
Velký odběratel pozastavil platby a na firemním účtu se otevřela díra ve výši sto dvaceti pěti tisíc korun. Nebylo z čeho odvést daně, blížil se termín výplat projektantům a Radovan nad tím vším jen mávl rukou, protože zrovna spěchal na další schůzku.
Ten večer seděla Nikola doma u kuchyňského stolu a v Excelu zoufale skládala příjmy proti výdajům. Modré a červené buňky tabulky se jí únavou slévaly před očima. V hrnku vedle notebooku chladl nedopitý čaj.
Z předsíně se ozvalo bouchnutí dveří a do kuchyně vešel Radovan. V ruce nesl šustivou tašku z luxusnějšího supermarketu, z níž se linula vůně čerstvého pečiva a sušeného masa.
„Bereme Jakuba jako obchodního ředitele,“ oznámil naprosto běžným tónem a vytáhl z tašky láhev koňaku v těžkém broušeném skle. „Máma mě poprosila, ať ho někam umístíme. Je mu třicet a pořád se motá po brigádách a melouších. Už by se měl konečně vzpamatovat.“
Nikola odtrhla oči od monitoru a pomalu se na manžela podívala.
„Jakého obchodního ředitele, Radovane? Máme výpadek v cash flow sto dvacet pět tisíc. Neprodloužili jsme licenci na software, visí nad námi daně. Jakub v životě nedržel v ruce jedinou smlouvu. Z čeho mu chceš vyplácet mzdu?“
„Niki, prosím tě, nezačínej,“ ušklíbl se Radovan. Strhl si z krku kravatu a nalil si jantarový alkohol rovnou do jejího čajového hrnku. „Jakub vypadá reprezentativně. Má skoro metr devadesát, široká ramena, oblek mu sedí perfektně. Na jednáních s investory bude působit důvěryhodně. A co nebude umět, to se naučí za pochodu. Potřebujeme tvář firmy, chápeš? Finance nech na mně.“
„Na tobě?“ Nikola se zvedla od stolu a cítila, jak se v ní všechno začíná vařit. „Otevřel sis vůbec někdy bankovní výpis? Víš, kolik měsíčně stojí nájem téhle tvojí prestižní kanceláře a provoz tvého auta? Celá firma stojí na mých výpočtech! Jestli zítra neodevzdám projekt Miloslavu Brňákovi, můžeme to rovnou zavřít!“
Radovan položil hrnek na stůl. Z obličeje mu zmizel obvyklý pobavený výraz. Oči se mu zúžily a hlas najednou ztvrdl.
„Přestaň ze sebe dělat nenahraditelnou, Nikolo. Ta tvoje technická rutina by bez mých kontaktů neměla žádnou hodnotu. Kresličů je na trhu plno, za pár korun ti kdokoliv načrtne jakýkoliv uzel. Já jsem tvář téhle značky. Já obcházím kanceláře, já vyjednávám zakázky. Firma je moje, napsaná na mě, a rozhodovat se tu bude podle mě. Ty máš kreslit detaily a neplést se do řízení.“
Otočil se a odešel. V kuchyni po něm zůstal jen těžký pach koňaku a drahého tabáku.
Hned následující den se v kanceláři objevil Jakub. Pohodlně se rozvalil na židli v Radovanově pracovně, přehazoval si v prstech klíčky od auta a na Nikolu se drze šklebil. Byl cítit nasládlou pánskou kolínskou, která marně překrývala kouř z cigaret.
„Tak co, sestřičko, pustíme se do práce?“ utrousil s úsměškem, aniž by se obtěžoval vstát a pozdravit ji.
Nikola se zadívala na jeho ruce. Na ruce člověka, který nikdy nic skutečného nevybudoval. A v tu chvíli pochopila, že prasklina v základech jejich společnosti už se nikdy nezacelí. Firma, kterou tak pečlivě stavěla, byla odsouzená k pádu.
Nikola se zhluboka nadechla a myšlenkami se vrátila do dunivého sálu Versailles. Mikrofon stále svírala v dlani. Hučení v hlavě ustoupilo a místo něj se dostavila zvláštní, ostrá jasnost.
„Děkuji za milá slova, paní Dagmar Horáková,“ řekla Nikola. Její hlas, zesílený reproduktory, se sálem roznesl klidně a bez jediného zachvění. „Máte pravdu, Radovan je opravdu velký muž. Umí nádherně nosit smoking a s investory popíjet drahou whisky.“
Sálem se přelila vlna šepotu. Radovan svraštil čelo, sklenka se šampaňským mu zůstala viset napůl cesty ke stolu a úsměv jeho matce pomalu sklouzl z tváře, až odhalil něco mnohem opravdovějšího než slavnostní pózu.