zmatený výraz a rty sevřené do úzké čáry.
„Ale když už slavíme, možná by se hodilo přidat k těm krásným slovům i pár skutečností,“ pokračovala Nikola a oči nespustila z Miloslava Brňáka. „Hlavní státní zakázku, kvůli které jste uvolnil zálohu ve výši třiceti milionů korun, jsem vypracovala já. Od prvního konstrukčního uzlu až po poslední šroub. Patenty na všechny nosné prvky jsou vedené na moje jméno. Nikola Kolářová, podnikající fyzická osoba. A autorizace, bez níž se Radovanova firma nesmí ke stavbě ani přiblížit, stojí na mé osobní licenci.“
Dagmar Horáková prudce zalapala po dechu, šampaňské jí zaskočilo a rozkašlala se do krajkového ubrousku tak hlasitě, až se několik hostů mimoděk odtáhlo. Radovanovi se na tvářích napnuly žvýkací svaly, krk pod tuhým límcem mu zrudl do nepravidelných skvrn. Pokusil se zvednout ze židle, jenže nohy ho zradily, jako by se mu podlomily v kolenou.
„Tvůj syn, babi, ani netuší, jak se spouští projektovací program KOMPAS!“ ozval se najednou jasný a hlasitý Matějův hlas. Chlapec se postavil vedle Nikoly. Hubené ruce měl sevřené v pěsti a v očích se mu leskla tvrdohlavá odvaha. „Viděl jsem mámu, jak mu ve tři ráno stříhá videa do prezentací, zatímco on se vozil po klubech! Výkresům rozumí asi jako koza petrželi!“
„Matěji, sedni si!“ zavrčel Radovan.
Účes, který měl ještě před chvílí dokonale uhlazený, se mu rozpadl a na čele mu vystoupila silná namodralá žíla.
„Neskákej synovi do řeči, Radovane,“ pronesla Nikola ostře, aniž se na manžela podívala. „A investorům rovnou vysvětli i to, že tvoje slavná říše první tři roky přežívala díky mému osobnímu úvěru, který jsem si vzala ještě před svatbou. Splátky mi z karty odcházejí dodnes.“
Miloslav Brňák se pomalu obrátil k Radovanovi. Z jeho obličeje zmizela veškerá bodrost, kterou se celý večer oháněl, a rysy mu ztvrdly jako kámen.
„Pane Marku, je to pravda?“ zeptal se investor. V jeho hlase nebyla výhrůžka, a přesto zněl nebezpečně. „Kdo je u nás hlavním inženýrem projektu? Na čí licenci je navázané oprávnění k realizaci?“
Radovan otevřel ústa, ale žádné slovo z nich nevyšlo. Charisma, které mu při prezentacích vydělávalo miliony, se během jediné vteřiny vypařilo. Zůstal jen zpocený, vyděšený muž, který nechápal, jak se mu půda pod nohama mohla tak rychle propadnout.
„Zítra ráno odvolám souhlas s použitím svých projektů a ukončím partnerskou smlouvu,“ řekla Nikola.
Mikrofon položila na ubrus, přímo do vlhké skvrny po šampaňském, které před chvílí rozlila její tchyně. Pak vzala Matěje za ruku a společně zamířili k východu.
Už následující den kolem poledne banka zastavila další tranši ke státní zakázce. Bez Nikolčina podpisu coby hlavní inženýrky se finanční dokumenty staly bezcennými papíry. Miloslav Brňák jednostranně vypověděl smlouvu a zároveň požadoval okamžité vrácení poskytnuté zálohy.
Za týden byl luxusní kancelářský prostor s panoramatickými okny zapečetěn kvůli dluhům na nájemném. Reprezentativní bratr Jakub Tesař podal výpověď jako první a při odchodu si odnesl Radovanův pracovní notebook na započtení nevyplacené mzdy. Radovanovo impérium, které se ukázalo být jen nafouknutou bublinou, prasklo s ohlušujícím třeskem.
Uběhl měsíc.
Nikola seděla v kuchyni svého nového bytu. Ve vzduchu se držela vůně čistoty a čerstvě nastěhovaného domova, který ještě nestačil nasáknout každodenností. Na parapetu kvetla muškátová rostlina a její jemná, známá vůně ji zvláštním způsobem uklidňovala. Na stole ležel zbrusu nový patent k její další konstrukci základových uzlů. Tentokrát byl napsaný výhradně na ni.
Do dveří se ozvalo tiché, váhavé zaklepání.
Nikola vstala, došla ke dveřím a odemkla. Na prahu stál Radovan. Límec kabátu měl mastný a vyhrnutý, boty popraskané, a v očích, které kdysi působily tak sebejistě, se teď zračila ubohá, skoro psí oddanost.
„Nikol…“ začal tiše, popotáhl nosem a nedokázal udělat krok dovnitř. „Máma leží s tlakem… Vrať se, prosím. Bez tebe se všechno sesypalo. Ty jsi chytrá, něco vymyslíš. Dostaneš sedmdesát procent zisku. Všechno přepíšeme na tebe.“
Nikola se dívala na člověka, kterého kdysi milovala celým srdcem, a necítila vůbec nic. Jen prázdno. Jak mohla tolik let táhnout tuhle tíhu sama? Jak mohla věřit jeho slibům, jeho úsměvům, jeho velkým řečem?
„Sedmdesát procent?“ pousmála se a pomalu zavrtěla hlavou. „Ne, Radovane. Teď si beru celých sto. A ty si klidně najmi studenty přes burzu práce. Vždyť oni to přece udělají za pár korun, ne? Nebyla to tvoje slova?“
Na odpověď nečekala. Přitáhla dveře k sobě a otočila klíčem na dva západy.