A přesně tak se také začali chovat. Už nežádali. V jejich očích bylo rozhodnutí hotové a můj nesouhlas představoval jen krátkodobou překážku, kterou stačí přehlušit ostřejším hlasem.
Odstrčila jsem židli a vstala od stolu. Martin Zeman okamžitě zvedl oči.
„Kam jdeš?“
„Do pracovny.“
„Hlavně žádné divadlo,“ utrousil podrážděně. „A netahej na mě zase ty svoje složky. Nejsem u zkoušky.“
„Ne, Martine. Tu zkoušku už jsi právě složil.“
Na jeho odpověď jsem nečekala. V pracovně stál masivní trezor, který tam kdysi nechal instalovat otec kvůli listinám. Po dědictví jsem původní zámek vyměnila za digitální, jenže Martinovi jsem dlouho nechávala pocit, že kdyby bylo opravdu potřeba, dostane ode mě všechno, o co požádá. Uvnitř byly notářské dokumenty, předmanželská smlouva, výpisy z banky a obálka s nápisem: „M. Projekt. Pouze po podepsání dohody.“
Ten nápis jsem na ni připsala sama před týdnem. Tehdy Martin už potřetí odmítl podepsat smlouvu o půjčce. Ještě pořád jsem se snažila najít nějakou přijatelnou cestu. On tvrdil, že ho ponižuji nedůvěrou. Já mu opakovala, že zhruba 2 150 000 Kč bez jediného papíru není manželská podpora, ale obyčejná hloupost. A přesně v tom bodě se náš rozhovor pokaždé zasekl.
Z jídelny ke mně doléhal hlas Stanislavy Zelenýové:
„Teď se urazí a za chvíli přijde zpátky. Hlavně necouvej. Na takové ženy platí jen pevná ruka.“
Zadala jsem do trezoru ještě starý kód. Hotovost byla na svém místě. Vedle ní ležely papíry, které jsem si nepřipravila kvůli válce, ale kvůli vlastnímu klidu: potvrzení o dědictví, předmanželská smlouva, bankovní výpisy, kopie plateb za Martinovu kancelář i zprávy, ve kterých po mně chtěl peníze v hotovosti, ale zároveň odmítal převzít jakýkoli písemný závazek.
Pak jsem kód změnila. Pomalu, soustředěně, číslice jsem si pro jistotu ověřila dvakrát. Po potvrzení trezor krátce pípl a na drobném displeji se objevila zpráva, že přístup byl upraven. Hned nato jsem otevřela bankovní aplikaci a odebrala Martinovi možnost získávat informace o mém účtu. Peníze beze mě vybrat nemohl, alespoň formálně ne. Jenže měl ve zvyku volat bankovnímu poradci a mluvit mým jménem s takovou samozřejmostí, že jsem potom musela vysvětlovat, co byla jeho slova a co moje skutečné pokyny.
Poradci jsem napsala okamžitě: veškeré operace spojené s Martinem Zemanem potvrzovat výhradně za mé osobní přítomnosti; žádné plné moci ani ručitelská prohlášení jsem nevydala; jakékoli ústní žádosti považovat za neplatné. Hned poté jsem poslala zprávu právníkovi s prosbou, aby připravil oznámení o ukončení financování Martinova projektu a zároveň prověřil podklady k rozvodu.
Když jsem se vrátila do jídelny, Martin už stál u okna s telefonem v ruce. Stanislava Zelenýová seděla na mém místě a něco mu polohlasem naléhavě vysvětlovala. Jakmile mě zahlédla, okamžitě zmlkla.
„Peníze na projekt zítra nedostaneš,“ oznámila jsem.
Martin se ke mně pomalu otočil.
„To myslíš vážně?“
„Ano.“
„Marie, ráno mám schůzku. Ti lidé nebudou poslouchat tvoje uražené výlevy.“
„Tak jim povíš svoje vysvětlení.“
„Ty peníze jsou v trezoru.“
„A bez mého rozhodnutí tam také zůstanou.“
Beze slova mě minul a zamířil do pracovny. Nezastavila jsem ho. Za několik vteřin se ozvalo zapípání chybně zadaného kódu. Potom ještě jednou. Po třetím pokusu se trezor na patnáct minut zablokoval. Když se Martin vrátil do jídelny, z jeho předchozí jistoty zůstalo jen napětí v čelisti.
„Co jsi udělala?“
„Změnila jsem kód.“
Stanislava Zelenýová prudce vyskočila.
„Uvědomuješ si vůbec, co provádíš? Syn zítra zklame lidi!“
„Zklamal sám sebe ve chvíli, kdy postavil obchod na penězích, které mu nepatří.“
Martin ke mně přistoupil blíž. Začal mluvit tišeji, jenže právě proto zněl jeho hlas ještě odpudivěji.
„Dej mi ten kód. Hned. A potom si probereme, co jsem řekl u stolu.“
„Ne.“
„Marie, nenuť mě k tomu.“
Položila jsem telefon na stůl displejem vzhůru. Nahrávání už běželo.
„Já nikoho k ničemu nenutím. Zaznamenávám rozhovor o svých penězích ve svém bytě.“