Ještě jeden krok a ještě jedna věta tímhle tónem, a dál budu mluvit už jen před svědky.“
Martin si všiml rozsvíceného displeje a ztuhl. Stanislava Zelenýová v tu ránu změnila výraz, jako by to nebyla ona, kdo před chvílí požadoval, abych otevřela trezor.
„Maruško, proč hned nahrávat? Jsme přece rodina. Martin se jen neudržel, ale je to tvůj muž. Víš, jak to s chlapy bývá, někdy řeknou víc, než chtějí.“
„Neřekl víc. Řekl přesně to, co si myslí.“
Martin si přejel dlaní po obličeji.
„Dobře. Byl jsem tvrdý. Ráno to otevřeš a uzavřeme to. Teď jsi rozrušená.“
„Ráno půjdu za právníkem.“
„Kvůli jedné večeři chceš rozbít manželství?“
„Ne. Rozhodla jsem se nepředat osm milionů šest set tisíc člověku, který odmítá podepsat papíry a chová se k mému dědictví jako k vlastní nouzové pokladně.“
Otevřel ústa, ale tentokrát nenašel tu obvyklou větu, kterou mě tolikrát umlčel. Dřív stačilo, aby pronesl: „Jsme rodina,“ a já začala vysvětlovat, proč je mi to nepříjemné, proč se bojím a proč potřebuji čas na rozmyšlenou. Tentokrát jsem nic nevysvětlovala. Všechno podstatné jsem udělala ještě před tím rozhovorem.
Noc byla dlouhá a neklidná. Martin přecházel po bytě, telefonoval, někomu sliboval posunutí schůzky, mluvil o zdržení a rodinných potížích. Stanislava Zelenýová se několikrát pokusila vejít ke mně do pokoje, ale přes dveře jsem jí oznámila, že mluvit budu až ráno a pouze k věci. Chvíli stála na chodbě, pak si teatrálně povzdechla tak hlasitě, abych to určitě slyšela, a odešla za synem.
Ráno měl Martin na sobě šedý oblek a v ruce držel aktovku s takovou důležitostí, jako by mě právě ona měla přesvědčit, abych zadala kód.
„Marie, nemám čas tě převychovávat. Otevři to.“
„Ne.“
„Včera jsem se omluvil.“
„Neomluvil. Jen jsi mi navrhl, abych na všechno zapomněla.“
Z pokoje pro hosty vyšla Stanislava Zelenýová, už oblečená, s kabelkou přes rameno. Zřejmě počítala s tím, že pojede s ním a bude na mě dohlížet až do poslední chvíle.
„Marie, nedělej ostudu celé rodině. Muži se má pomoct, když se dostane do těžké situace, ne ho dorazit.“
„Martinovi je třiapadesát. Sám uzavíral dohody, sám sliboval platby a sám odmítl se mnou podepsat jakoukoli smlouvu.“
„Ty pořád jen počítáš,“ vyjela podrážděně. „Proto je s tebou tak těžké vyjít.“
„Právě proto mám ještě byt, doklady i peníze.“
Martin vytočil číslo a zapnul hlasitý odposlech. Chtěl, abych na vlastní uši slyšela, jak vážně se mu všechno hroutí.
„Dorazím později,“ řekl do telefonu. „Platba se zdržela. Ne, částka zůstává stejná, osm šest set. Ručení manželky nebude.“
Na druhém konci se po krátkém tichu ozvalo, že bez úhrady a bez zajištění se schůzka ruší a starý dluh se bude řešit zvlášť. Martin hovor ukončil a několik vteřin jen hleděl na displej. Potom zavolal jinam, tentokrát už bez hlasitého režimu, ale mluvil dost nahlas na to, abych pochopila podstatu: majetku skoro nic nezbylo, prostory byly v zástavě, auto na leasing, obraty nulové a bude nutné začít jednat o návrhu kvůli platební neschopnosti.
Otočil se ke mně, jako by pořád čekal, že se zaleknu.
„Tak co? Spokojená? Kvůli tobě půjdu za právníky kvůli dluhům.“
„Půjdeš tam kvůli svým dluhům. Já jsem je jen odmítla zaplatit ze svého dědictví.“
„Jsme spolu sedmnáct let.“
„Proto jsem čekala smlouvu. Ne křik, ne nátlak, ne urážky. Normální dokument.“
Odvrátil se. Stanislava Zelenýová se posadila na kraj židle a najednou už neměla zdaleka tak silný hlas jako předchozí večer. Její jistota stála na jednoduchém předpokladu: Marie se urazí, ale nakonec trezor stejně otevře. Když se to nestalo, téměř jí došla slova.
Ještě ten den jsem odjela za právníkem. Vzala jsem s sebou kopie manželské smlouvy, dokumenty k dědictví, výpisy týkající se Martinových plateb i nahrávku rozhovoru. Právník listiny v klidu prošel a řekl, že pokud jde o můj výlučný majetek, stojím na pevné půdě: nejsem spoludlužník ani ručitel.