„Kateřino, podej mi prosím salát. Ne, tenhle ne. Tamten, s krabími tyčinkami. Ty jsi přece naše hospodyňka, tak bys měla mít přehled, co kde stojí.“
Karolína Tesařová to pronesla tónem, jako by právě skládala poklonu. Usmívala se, hlavu měla lehce nakloněnou a lžičku držela elegantně zavěšenou nad talířem. Na první poslech nic urážlivého. Přesto se kolem stolu rozhostilo o poznání hlubší ticho.
Kateřina Blažeková jí salát podala.
Slavila se narozeninová oslava jejího tchána. Pavlu Kovářovi bylo pětašedesát, a tak se celá rodina sjela do domu za městem, který patřil jeho starší sestře Marii Krejčíové. Byl to jeden z těch domů, které vznikly ještě za socialismu a později k nim postupně přirůstaly verandy, přístavky a obklady v neurčitém odstínu. Majitelka mu říkala „káva s mlékem“, zatímco zbytek rodiny používal prostší označení „taková béžová“.
Prostřeno bylo ve velké místnosti s nízkým stropem, kde se mísila vůně čerstvých okurek se zatuchlým dechem starého nábytku. Dvanáct lidí sedělo namačkaných tak těsně, že se jejich lokty skoro proplétaly. Tomáš Moravec, Kateřinin manžel a zároveň vlastní bratr Karolíny, zaujal místo mezi oběma ženami a zřejmě jako jediný u stolu nevnímal, že ve vzduchu už začíná jiskřit napětí.
„Mimochodem, ten salát je fakt dobrý,“ poznamenal a naložil si druhou porci. „Mami, dělala jsi ho ty?“
„Pomáhala jsem,“ odpověděla Marie Krejčíová. „Ale hlavní práci odvedla Kateřinka. Od rána stála v kuchyni.“
„No, času má přece dost,“ utrousila Karolína Tesařová, aniž zvedla oči od talíře.
Ta věta zůstala viset nad stolem jako moucha nad miskou marmelády. Viděli ji všichni. Nikdo se ji nepokusil odehnat.
Kateřina mlčela a sáhla po krajíčku chleba. Karolínu znala čtrnáct let a za tu dobu pochopila jednu jednoduchou zákonitost: švagrová se vždycky rozehřívala pomalu. Nejdřív přišla „hospodyňka“, potom „má spoustu času“ a u dezertu se dalo počítat s něčím opravdu slavnostním.
A Kateřina se nemýlila.
Když se podávalo teplé jídlo, stočila se řeč k opravám. Marie Krejčíová vyprávěla, jak na chatě nechávala měnit trubky a jak Petr Vaněk, instalatér povolaný kvůli jedné závadě, po příjezdu zjistil, že bude nutné vyměnit úplně všechno. Včetně jeho vlastní představy o cenách.
„Devět a půl tisíce za práci!“ rozčilovala se Marie. „Říkám mu: Petře, za ty peníze si koupím novou chatu. A on na to: Paní Krejčíová, v tomhle kraji určitě ne.“
Všichni se rozesmáli. Pavel Kovář plácl dlaní do stolu tak, až lžičky zacinkaly ve sklenicích.
„A vy už máte tu svou rekonstrukci hotovou?“ obrátila se Marie na Tomáše. „Říkal jsi přece, že chcete dělat kuchyň.“
„Hotovo,“ přikývl Tomáš. „V listopadu jsme to dodělali. Položili jsme dlažbu, dali nový obklad za linku. Vypadá to pěkně.“
„To vás muselo stát majlant, ne?“
„Ale šlo to. Část jsme dělali sami.“
Karolína odložila skleničku.
„Tomáši, tu dlažbu jsi pokládal ty?“
„Jo.“
„Po práci?“
„No jasně, večer.“
„Chudáku,“ zavrtěla Karolína hlavou. „Celý den jsi v zaměstnání a pak ještě doma dřeš. A to přitom tvoje žena má celé dny volno.“
V tu chvíli Kateřina ucítila, jak se v ní něco pohnulo. Nebyl to vztek. Spíš únava, dobře známá a ochočená, podobná starému budíku, který zvoní každé ráno a nejde z něj vyndat baterie.
„Karolíno, já rozhodně nemám celé dny volno.“
„A čím jsi tedy tak zaměstnaná?“ zeptala se švagrová sladce, skoro jako by se zajímala o recept na koláč.
„Pracuju.“
„No, Kateřinko, v určitém smyslu pracujeme všichni. Někdo chodí do zaměstnání a někdo vaří polévky.“
Tomáš se zamračil, ale neřekl nic. V podobných chvílích mlčel vždycky, protože upřímně věřil, že když si člověk takových poznámek nebude všímat, samy se časem rozplynou. Za čtrnáct let se to nestalo ani jednou, jenže Tomáš byl muž s hlubokou a nezlomnou vírou v sílu mlčení.