Z kuchyně se zákusek přinášel nadvakrát, protože na jeden tác by se všechno nevešlo. Marie Krejčíová upekla svůj vyhlášený napoleon: vrstvy tak tenké, až křupaly mezi zuby, a krém podle rodinného receptu. Ten recept zdědila po matce, ta zase po své, takže kdyby se to vzalo poctivě, ten dort měl za sebou skoro celé století.
Kateřina Blažeková pomáhala s talířky. Když se v kuchyni sklonila k Marii, zeptala se potichu:
„Marie, vy přece víte, že pracuju, že ano?“
„Samozřejmě, Kateřinko,“ odpověděla Marie bez zaváhání. „Říkala jsi mi to, když jsme řešily ty trubky. Děláš účetnictví, ne? Z domu.“
„Právě.“
„A Karolína to neví?“
Kateřina jen nepatrně pokrčila rameny.
„Karolína ví hlavně to, co se jí hodí vědět.“
Marie se na ni podívala přes tác s dortem a dlouze vydechla. Měla pro podobné okamžiky zvláštní povzdech, táhlý a trochu písklavý, který znamenal: já jsem tě varovala, ale dál už je to na tobě.
„Kateřinko, měla bys jí to říct. Ona už třetím rokem vykládá každému, kdo je ochoten poslouchat, že tě Tomáš živí. Mně, Pavlovi, dokonce i Marcele Králové odvedle. A Marcela Králová je z toho, jen tak mimochodem, celá nešťastná.“
„Kvůli mně?“
„Kvůli Tomášovi. Myslí si, že to má chudák těžké.“
Kateřina si odfrkla. Marcela Králová viděla Tomáše v životě přesně dvakrát a pokaždé seděl u grilu a tvářil se u špízu tak blaženě, že by v něm mučedníka rozpoznal jen člověk s opravdu přebujelým soucitem.
Pak se ale stalo něco, s čím Kateřina nepočítala.
Vrátily se ke stolu. Dort už byl nakrájený, čaj rozlitý do šálků a Pavel Kovář právě pronesl přípitek na rodinu, na zdraví a na to, aby každý dělal to, k čemu ho táhne srdce, a ne to, kam ho postaví nadřízený.
Skleničky se zvedly.
A v tu chvíli Karolína Tesařová usoudila, že nadešel správný okamžik.
„Tomášku,“ začala hlasem, který se u ní objevoval obvykle po druhé sklence, „už dlouho ti chci něco říct. A řeknu to přede všemi, aby to nevypadalo, že ti něco šeptám za zády. Jsi výborný chlap. Dřeš ve dvou pracích. Táhneš domácnost. Opravy si děláš vlastníma rukama. Jenže musíš být tvrdší.“
U stolu se rozhostila pauza. I lžičky o podšálky najednou přestaly cinkat.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Tomáš.
„Tak, že v téhle rodině jsi jediný živitel. A nemáš důvod se za to stydět nebo to zametat pod koberec.“
Potom obrátila pohled ke Kateřině. Byl soucitný, vlhký a zároveň neústupný. Jako by z něj přímo křičelo: dělám to pro tvoje dobro.
„Kateřinko, nechci tě urazit. Ale bratr tě živí. Takže bys mohla aspoň mlčet, když rozhoduje, za co se budou utrácet peníze. Nechodíš do práce, nepřineseš domů ani korunu a všichni to vědí.“
Ticho zhoustlo natolik, že z verandy bylo slyšet kapání kohoutku. Přesně toho kohoutku, který Petr Vaněk slíbil opravit za devět a půl tisíce korun.
Kateřina odložila šálek.
Pomalu. Pečlivě. Přesně doprostřed podšálku.
„Všichni to vědí?“ zopakovala klidně.
„No jistě,“ rozhodila Karolína rukama. „Tomáš chodí do firmy, bere výplatu. Ty sedíš doma. To je jednoduchá matematika, Kateřinko.“
A tady je potřeba říct jednu věc, kterou Karolína nevěděla.
Kateřina pracovala jako účetní. Na dálku, z domova, u notebooku, který stál v ložnici na malém stolku pod oknem. Vedla účetnictví čtyřem menším firmám a dělala to už osm let. Začala v době, kdy jejich mladší dcera nastoupila do školy, a od té doby nepřestala.
Proč o tom Karolína neměla ponětí? Protože Kateřina nikdy nepovažovala za nutné skládat švagrové účty ze svého života. Tomáš to věděl. Marie Krejčíová také. Pavel Kovář to nejspíš tušil, i když s ním o tom Kateřina nikdy nemluvila přímo.
Karolína si však žila ve vlastním světě, kde ona sama byla schopná, praktická a pracovně úspěšná, zatímco bratrova žena představovala jen přítěž pověšenou Tomášovi na krk.
Přitom stačilo podívat se na samotnou Karolínu Tesařovou trochu pozorněji.