Karolína totiž pracovala jako recepční v kosmetickém salonu. Výplata byla, jak sama ráda říkávala, „docela normální, na náš kraj žádná bída“. Přeloženo z karolínštiny do obyčejné řeči to znamenalo zhruba šest tisíc sedm set padesát korun před zdaněním. Zároveň ovšem bydlela v bytě, který jí před třemi lety pořídil tentýž Tomáš, protože „je to přece sestra, nenechám ji na ulici“, a jezdila autem, které jí Tomáš přenechal ve chvíli, kdy si kupoval nové.
Na tyhle drobnosti si však Karolína vzpomínat nehodlala. Měla pozoruhodný dar vytěsňovat ze své paměti všechno, co se nehodilo do obrazu světa, který si sama pečlivě vystavěla. Dělala to s takovou lehkostí, s jakou jiní lidé zapomenou, kam položili klíče.
Kateřina pohlédla na manžela. Tomáš seděl s výrazem člověka, který by se nejraději propadl pod zem, jenže židle pod ním byla bytelná, poctivá ještě z dob Československa, a žádné propadání nepřipouštěla.
„Tomáši,“ pronesla Kateřina klidně. „Řekni jí to.“
„Co jí mám říct?“ zamumlal Tomáš.
„Kolik vydělávám.“
Ticho v místnosti zhoustlo skoro stejně jako krém v napoleonu od Marie Krejčíové.
„Kači, k čemu to bude?“
„Tomáši. Řekni to.“
Odkašlal si. Promnul si kořen nosu. Pak zvedl oči ke stropu, jako by tam čekal napsanou nápovědu. Žádná tam nebyla. Jen zažloutlá stopa po starém zatečení, opravená už někdy loni.
„Kateřina vydělává,“ začal neochotně. „Je účetní. Pracuje z domova.“
„Z domova?“ zopakovala Karolína tónem, jako by právě řekl „z oběžné dráhy“.
„Ano. Na dálku. Má čtyři klienty a každému z nich vede kompletní účetnictví.“
„A kolik za to svoje… vedení jako dostává?“
Tomáš částku vyslovil.
Karolína zamrkala. Potom ještě jednou. Tvářila se jako člověk, který si v restauraci objednal obyčejný salát a číšník mu položil na stůl účet za svatební hostinu.
„To je za rok?“ ujistila se.
„Za měsíc,“ odpověděl Tomáš.
„To je víc než máš ty,“ poznamenal tiše Pavel Kovář, který uměl počítat z hlavy a nikdy si nenechal ujít příležitost to nenápadně předvést.
Mluvil ke Karolíně.
Karolína otevřela pusu. Zavřela ji. Pak ji otevřela znovu. Zvenčí to připomínalo rybu vytaženou z vody, které někdo právě navrhl, aby se vyjádřila ke čtvrtletní uzávěrce.
„Počkej,“ řekla nakonec. „To… myslíš vážně?“
„Úplně vážně,“ potvrdil Tomáš.
„Ale vždyť ona sedí doma!“
„Ona doma pracuje. To jsou dvě rozdílné věci, Karolíno.“
Jenže to nejzajímavější mělo teprve přijít.
Marie Krejčíová, která do té chvíle mlčky ujídala svůj napoleon s výrazem divačky v první řadě, najednou odložila vidličku.
„Karolínko,“ ozvala se. „Před chvílí jsi mluvila o tom, že Tomáš Kateřinu živí. Že ji má na krku. Tak mi prosím tě řekni, koupila sis svůj byt sama?“
Karolína zčervenala. Ne nijak prudce, spíš jí po tvářích přeběhl lehký ruměnec, jako kdyby se v pokoji najednou zvedla teplota.
„To je něco jiného,“ vyhrkla.
„Samozřejmě, úplně něco jiného,“ přikývla Marie. „A auto? To je také něco jiného?“
„Teto Marie, to s tím vůbec nesouvisí.“
„Ale souvisí, Karolínko. A hodně. Právě jsi přede všemi prohlásila, že tvoje švagrová visí tvému bratrovi na krku. Jenže ve skutečnosti to vypadá tak, že Kateřina vydělává víc než ty, zatímco byt i auto ti zařídil tentýž Tomáš, kterého tu tak lítostivě oplakáváš.“
Nastalo ticho.
„Takže,“ pokračovala Marie a zamyšleně šťouchala vidličkou do krému, „jestli tady někdo z přítomných sedí Tomášovi na krku, Kateřina to nebude. Bude to někdo jiný. Ale ukazovat prstem nebudu, protože to se ve slušné společnosti nedělá.“
Ukázala očima.
Pavel Kovář si odfrkl do čaje. Tomášova teta z druhého kolena, která přijela z Olomouce a až dosud tiše jedla bramborový salát, polohlasem pronesla: „No, já jsem si to myslela.“ Co přesně si myslela, zůstalo záhadou, ale její intonace byla výmluvnější než jakákoli slova.