Karolína Tesařová seděla u stolu rudá až po kořínky vlasů. Uši jí planuly tak nápadně, že by se při jejich světle snad dalo po setmění číst.
„Tomáši,“ ozvala se nešťastně a hlas se jí zlomil do prosby, „řekni k tomu aspoň něco ty.“
Tomáš Moravec se na ni podíval. Pak přejel očima ke Kateřině Blažekové. Nakonec spočinul pohledem na dezertu, jako by právě ten měl znát jedinou správnou odpověď.
„Karolíno,“ pronesl po chvíli. „Mám tě rád. Jsi moje sestra. Ale to, co jsi teď vypustila z pusy, byla hloupost. Navíc před všemi. Být tebou, omluvím se.“
Karolína se neomluvila. Tedy alespoň ne hned.
Nejdřív tvrdila, že ji všichni špatně pochopili. Potom vysvětlovala, že tím myslela úplně něco jiného. Následně přešla k tomu, že se přece jen bála o bratra. A nakonec prohlásila, že jí vystydl čaj a že se potřebuje na chvíli nadechnout.
Vyšla na verandu. Přes prosklené dveře bylo vidět, jak stojí se založenýma rukama a upřeně hledí na plot. Dívala se na něj s takovou výčitkou, jako by právě ten plot nesl za celou situaci osobní odpovědnost.
Kateřina zůstala sedět u stolu. Marie Krejčíová jí bez velkých řečí přisunula na talíř další kus napoleonu.
„Jez, Kateřinko. Dneska sis ho zasloužila.“
„Marie Krejčíová, já jsem si nic nezasloužila. Jen jsem podala salát.“
„Právě. Podala jsi salát a na oplátku jsi dostala veřejnou potupu. To se musí zajíst napoleonem, jinak by to člověku leželo v žaludku.“
Kateřina se pousmála. Zákusek byl opravdu výborný. Křehké vrstvy jemně křupaly a krém se rozplýval na jazyku jako vzpomínka na něco klidného a hezkého.
Asi po čtvrt hodině se Karolína vrátila. Posadila se na své místo a nějakou dobu mlčela.
„Kateřino,“ řekla nakonec, „promiň. Já jsem to nevěděla.“
Znělo to, jako by slova „promiň“ a „nevěděla“ byla vyskládaná z ostrých střepů a ona je musela velmi opatrně vytlačit z úst, aby se nepořezala.
„To je v pořádku,“ odpověděla Kateřina.
„Já jsem si prostě myslela…“
„Vím, co sis myslela.“
„Nemusela bys mě dorazit?“
„Nemusela.“
Zase se rozhostilo ticho. Marie Krejčíová dolila čerstvý čaj. Lžičky tiše cinkaly o sklenice. Pavel Kovář zapnul televizi a z obýváku se ozval hlas moderátora, který oznamoval předpověď počasí. Hlásili déšť.
Když se navečer hosté začali zvedat k odchodu, vyšla Kateřina na dvůr. Vzduch byl chladný, voněl mokrou hlínou a jablky ze sousedovic stromu, který se každoročně drze nakláněl přes plot, jako by na to měl notářsky ověřené právo.
Tomáš k ní přišel zezadu a objal ji kolem ramen.
„Katko, měl jsem ti o té práci říct dřív. Neměl jsem mlčet jako pitomec.“
„Ty nejsi pitomec. Jsi optimista. Doufal jsi, že se to nějak vyřeší samo.“
„Nevyřešilo.“
„Ne.“
Chvíli neříkal nic.
„Je mi to fakt trapné.“
„Co přesně?“
„Karolína. Ona není zlá, jenom…“
„Jenom je zvyklá myslet si, že ona sedí vysoko v sedle a já stojím někde u koně.“
„Tak teď už aspoň ví, že toho koně máš vlastního.“
Kateřina se zasmála. Tiše, unaveně, ale doopravdy.
„Pojedeme domů, Tomáši.“
„Pojedeme.“
Otevřel jí dveře auta. Toho stejného auta, které si loni pořídili za její peníze. O tom se ovšem Karolína zřejmě dozví až někdy příště. Všechno má svůj čas.
Na zadním sedadle ležela krabička s napoleonem. Marie Krejčíová jim ho zabalila s sebou a suše poznamenala: „To je pro vás. Karolíně jsem nedala. Když je tak samostatná, ať si upeče vlastní.“
Kateřina položila dlaň na víčko krabičky. Ještě hřálo.
Auto se rozjelo. Ve zpětném zrcátku se na okamžik mihnul dům s béžovým obkladem, veranda s kapajícím kohoutkem a postava Karolíny, která stála ve dveřích a mávala. Působila drobně, ztraceně a trochu směšně ve svých slavnostních šatech, koupených mimochodem také z Tomášovy karty.
Jenže nad tím se Kateřina už nechtěla pozastavovat. Opřela se do sedadla, zavřela oči a poslouchala, jak pneumatiky šumí po mokré silnici. Déšť se nakonec opravdu spustil. Moderátor nelhal.