Jana Nováková vystoupila z taxíku a zůstala na pár vteřin stát před vchodem do domu svých rodičů. V kabelce měla telefon s potemnělým displejem a v nočním stolku v jejich pronajatém bytě už třetí týden ležely klíče od hyundaie. Od toho večera, kdy Petr Svoboda sebral obě sady a odvezl je své matce, se jich ani nedotkla.
Dveře otevřel její otec, Karel Dvořák. Pozdravil úsečně, skoro bez výrazu, a hned se podíval za ni, do prázdného prostoru schodiště.
„Kde je auto?“
Petr, který šel po schodech za Janou a v ruce nesl sáček s pomeranči, se protáhl dopředu a postavil se tak, že ji částečně zakryl ramenem. Na tváři měl široký úsměv, skoro vítězoslavný.
„To je teď autíčko mojí maminky!“ zasmál se a rozhodil rukama, jako by právě oznámil povedený žert.
Jana neřekla nic. Stála tiše a oči držela sklopené.
Karel Dvořák pomalu přenesl pohled na zetě. Díval se na něj dlouho, až nepříjemně dlouho. Teprve potom ustoupil stranou a kývl směrem do předsíně.
„Pojďte dál.“
Do kuchyně vešel jako první Petr. Shodil ze sebe bundu, přehodil ji přes opěradlo židle a okamžitě sáhl po salátu, který stál na prostřeném stole. Jana se posadila naproti němu, položila ruce do klína a zadívala se na vyšívaný ubrus.
Její matka, Marie Dvořáková, vyšla z kuchyně s hrncem brambor. Postavila ho doprostřed stolu a beze slova se zase otočila zpátky. Nepozdravila. Na zetě se ani nepodívala.
Petr si nakládal jídlo na talíř a mluvil přitom, aniž by zvedl oči.
„Včera jsme s mámou jeli na chalupu, vezli jsme tam novou pohovku. To auto je fakt výborné, vejde se do něj všechno. Máma za volantem je úplný profík, to bych do ní ani neřekl. Stavili jsme se ještě ve skladu, brali jsme nějaké zboží. A cestou zpátky trochu ušlo kolo, jenže ona si sama dojela ke kompresoru, ani mě nevolala.“
Mluvil a zároveň žvýkal. Marie Dvořáková položila na stůl konvici a sedla si k oknu. Pohled držela stranou, jako by v kuchyni žádní hosté nebyli.
Karel Dvořák vstal, odešel do pokoje a za chvíli se vrátil s deskami. Byly silné, v pevných deskách, a dopadly na stůl vedle Petrova talíře. Otec je otevřel a otočil směrem k němu.
„Darovací smlouva,“ pronesl klidně.
Petr ztuhl. Lžíce mu zůstala viset napůl cesty k ústům a z obličeje se mu pomalu vytratila barva.
„Majitelkou vozu je Jana,“ pokračoval Karel. „Ne ty. A už vůbec ne tvoje matka.“
„No jo, ale vždyť jsme rodina, to je přece společný majetek, my jsme přece…“
„Je to dar,“ přerušil ho Karel Dvořák a v jeho hlase se objevila tvrdost. „Majetek darovaný jednomu z manželů nepatří do společného jmění. Auto náleží pouze Janě. Ty a tvoje matka užíváte cizí věc bez souhlasu vlastníka.“
Petr položil lžíci na talíř. Podíval se na svou ženu, ale Jana oči nezvedla. Obrátil se tedy zpátky ke Karlovi a pokusil se o úsměv. Vyšel mu však jen pokřivený škleb.
„Ale no tak, tati, vždyť nejsme cizí lidi. Máma je nemocná, potřebuje pomoct. Zlobí ji srdce, lítá jí tlak. Jana sedí doma a stejně nikam nejezdí, sama říkala, že se bojí řídit. Copak jsem chtěl něco špatného? Snažím se pro všechny a vy mi hned máváte před nosem cizím majetkem. Je to moje matka. Vy z ní děláte nějakého cizího člověka.“
Karel Dvořák se opřel oběma dlaněmi o hranu stolu.
„Ty chceš, aby moje dcera mlčela. Aby chodila pěšky, zatímco tvoje matka jezdí autem, na které jsem si já vzal úvěr a moje žena kvůli němu prodala šperky. Rodinné šperky. Po mojí babičce.“
Na kuchyň dolehla tma ticha, těžká jako mokrá přikrývka. Jana slyšela jen slabé bublání konvice na sporáku a kapání vody z kohoutku někde v chodbě.
Karel se otočil k dceři. Když promluvil, zněl o poznání měkčeji, ale v jeho slovech nebylo místo pro pochybnosti.
„Jano, obleč se. Jedeme si pro auto. Hned.“
Jana vstala. Petr vyskočil také, sebral ze stolu telefon a začal rychle bušit prsty do displeje.
„Počkejte, to myslíte vážně? Vy mě tady před rodiči ponižujete? Kvůli nějaké káře?“
„Není to nějaká kára,“ odpověděl Karel Dvořák, aniž se otočil. „Je to Janin majetek. Připrav se, dcero.“
Z bytu odešli ve třech: Jana, její otec a matka. Petr zůstal v kuchyni. Až za okamžik vyšel do předsíně. Když si Jana oblékala kabát, promluvil jí do zad tiše, ale zřetelně:
„Zradila jsi rodinu. To si zapamatuj.“
Jana se na vteřinu zarazila. Neotočila se však. Karel otevřel dveře a pustil dceru před sebe.
Sešli dolů k domu, kde na ně čekal taxík. Marie Dvořáková si sedla dozadu, Jana vedle ní a Karel dopředu k řidiči. Nadiktoval adresu Ivany Svobodové a vůz se rozjel.
Celou cestu Jana mlčky hleděla z okna. Matka neřekla jediné slovo, jen jí studenými prsty pevně svírala ruku.
Taxík zastavil u starého pětipatrového domu na okraji čtvrti. Ve třetím patře svítilo okno. Janě se vybavilo, jak ji tchyně před půl rokem požádala o klíče „jen na jeden den, potřebuju k doktorovi“. Pak z toho byly dva dny. Potom týden. A nakonec Petr jen oznámil, že se jeho matka nechala dopsat do pojištění. Jana už tehdy neměla sílu se hádat.
Karel Dvořák šel nahoru první. Zazvonil. Tchyně otevřela skoro okamžitě, jako by celou dobu stála za dveřmi. Měla na sobě květovaný župan a v ruce držela telefon. Petr ji očividně stihl varovat.
„Karle, co vás sem přivádí?“ Ivana Svobodová se pokusila usmát, ale rty se jí napjaly nepřirozeně. „Péťa volal, říkal, že jste se trochu nepohodli. Ale to jsou přece drobnosti, rodinná věc. Postavíme čaj, sedneme si, všechno si v klidu vyříkáme, bez nervů.“
„Klíče od auta,“ řekl Karel vyrovnaně.
„Hned, jistě.“ Otočila se k věšáku, udělala jeden krok a najednou prudce trhla dveřmi k sobě, jako by je chtěla zabouchnout.
Karel Dvořák nastavil dlaň a opřel se o zárubeň.
„Nedělej divadlo. Auto patří Janě. Půl roku ho používáš bez jejího svolení. Ani jednou ses jí nezeptala, jestli smíš. Dej klíče po dobrém, nebo volám policii. Všechny doklady mám u sebe.“
Tchyni se zkřivil obličej. Prudce se otočila, zmizela v bytě a téměř vzápětí se vrátila. V sevřené pěsti držela klíče. Oči měla vzteky až bělavé.
„Tak si je vem!“
Mrštila klíči přímo Janě do obličeje. Mířila schválně. Kov ji udeřil do tváře a s cinknutím dopadl na podlahu. Marie Dvořáková zděšeně vydechla. Karel se ani nepohnul.
„Jenže manžel od tebe odejde, pamatuj si to!“ křičela Ivana Svobodová už za Janinými zády, zatímco se Jana sklonila a zvedala klíče. „Normální žena stojí za mužem! A ty? Sobecká ženská! Litovala jsi auto pro nemocného člověka! Mně bys měla být do konce života vděčná, že jsem synovi dovolila si tě vzít!“
Jana se narovnala. Ruce se jí netřásly. Podívala se na tchyni, ale neřekla jí vůbec nic. Jen se otočila a vydala se po schodech dolů.
Marie šla hned za ní. Karel Dvořák se ještě na okamžik zastavil a díval se, jak Ivana Svobodová práskla dveřmi. Potom sešel také na dvůr.
Hyundai stál před vchodem. Jedna pneumatika byla viditelně měkká, na kapotě se táhly špinavé šmouhy a boční zrcátko bylo nakřivo. Jana odemkla dveře a zůstala stát.
Na zadním sedadle se válely cizí tašky, starý flekatý svetr, dvě prázdné lahve od limonády a rozházené papírky. Uvnitř byl cítit tabák a levný parfém. Na sedadle spolujezdce ležely rukavice Ivany Svobodové.
Marie Dvořáková beze slova začala vytahovat věci jednu po druhé a rovnat je na asfalt pod dveřmi domu.
Karel přistoupil k Janě a lehce se dotkl jejího ramene.
„Sedni si za volant. Jedeme domů.“
Jana nastoupila. Volant byl studený a ulepený. Pohlédla na otce, který se usadil na místě spolujezdce a připoutal se. Matka si sedla dozadu.
Jana nastartovala, sešlápla spojku a pomalu vyjela ze dvora. Ve zpětném zrcátku zahlédla, jak se ve třetím patře pohnula záclona.
Uběhly dva dny. Petr nevolal, nepsal a neukázal se. Jana už málem uvěřila, že jednoduše zmizel. Třetí den večer se však ozval zvonek. Otevřela. Na prahu stál Petr. Beze slova prošel do pokoje a podal jí zmuchlaný papír.
„Přečti si to.“
Přejela text očima. „Zradila jsi mě. Vybrala sis rodiče místo rodiny. Ponížila jsi moji nemocnou matku. Odcházím. Bude rozvod. A vypořádání majetku. Mám právo na odškodnění.“
Jana zvedla oči.
„Vypadni.“
Petr na ni hleděl překvapeně, jako by čekal slzy, hysterii nebo prosby, aby zůstal. Jana se však dívala mlčky skrz něj. Práskl dveřmi tak silně, až se otřásla předsíň.
Ještě dlouho potom seděla Jana v kuchyni a zírala na pomačkaný list. Rukopis patřil Petrovi, o tom nepochybovala, ale samotný text mu někdo nadiktoval. Spíš ho rovnou sepsala Ivana Svobodová. Jana tyhle obraty znala až příliš dobře. Přeložila vzkaz napůl a uklidila ho do zásuvky stolu. Uvnitř cítila zvláštní prázdno. Nebyla to bolest ani hořkost. Spíš prázdnota, jako by jí někdo z hrudi vytáhl těžký, neohrabaný předmět, který jí posledních několik let bránil dýchat.
Následující ráno odjela Jana do práce. Hyundai stál před domem čistý. Den předtím vydrhla interiér, vyhnala z něj zatuchlý pach cigaret, vyhodila cizí rukavice a otřela každou kliku. Teď auto vonělo jejím parfémem a kávou z termohrnku.
Večer, když se vrátila a zaparkovala, vyšla ze sousedního vchodu sousedka, Alena Procházková. Hned na ni začala mávat rukou.
„Janičko, já vás včera viděla! Vy jste se s manželem hádali na celý dům. Už jsem málem volala policii. Petr říkal, že jste okradla jeho matku. Nevěřila jsem tomu, samozřejmě, ale mluvil tak přesvědčivě.“
Jana ztuhla s klíči v ruce.
„Okradla? Takhle to řekl?“
„No ano. Povídal, že jste vzala auto nemocné ženě a ta teď leží se srdečním záchvatem. A ještě prý jste jí vyházela věci na chodník. Já mu říkám: ‚Petře, Jana taková není,‘ jenže on jen mávl rukou a šel pryč.“
Jana se zhluboka nadechla a pomalu vydechla.
„Paní Procházková, já jsem nic neukradla. Auto je moje. Darovali mi ho rodiče. Tchyně s ním půl roku jezdila bez mého souhlasu. A její věci jsem nevyhodila, jen jsem jí je vrátila. Jestli chcete, můžu vám ukázat doklady.“
Alena Procházková rozhodila rukama.
„No to snad není možné, co se to děje! A on mi tu vykládal pohádky jako slavík. Jani, držte se. Já teď všem od nás řeknu, ať mu nevěří.“
Jana přikývla a zamířila ke vchodu.