Jenže klid se nevrátil. V Janě zůstal ležet těžký, nepříjemný pocit, jako hořká pachuť po něčem zkaženém. Petr tímhle rozhovorem a pomluvami zjevně otevřel další kolo boje. A podle všeho neměl v úmyslu couvnout ani o krok.
Uběhl ještě jeden týden. V pátek večer jí zavolala mladší sestra Lucie Králová a sotva Jana hovor přijala, vyhrkla do telefonu hlasem, který se třásl rozhořčením:
„Viděla jsi, co o tobě dávají na sociální sítě?“
Jana strnula. Otevřela mobil, našla profil Ivany Svobodové a zůstala hledět na obrazovku. Tchyně tam zveřejnila fotografii, na níž seděla na lavičce před domem, schoulená, s výrazem ukřivděné oběti. Pod snímkem stálo: „Takový je dnes život. Vlastní snacha mě vyhodila na ulici. Auto mi sebrala, klíče mi hodila do obličeje. A já ji přitom měla ráda jako vlastní dceru. Nedělejte lidem dobro, vrátí se vám jen zlo.“
Pod příspěvkem už viselo několik desítek komentářů. Cizí ženy, které Jana v životě neviděla, tam psaly jednu podporu za druhou: „Držte se, Ivanko.“ „Bůh všechno vidí.“ „To je ale odporná ženská, ta vaše snacha, promiňte mi ten výraz.“
Janě se na okamžik zatmělo před očima. Telefon rychle zamkla a položila ho na stůl displejem dolů, jako by se tak mohla zbavit toho, co právě viděla.
Asi za hodinu se ozval Petr.
„Ahoj,“ řekl a potom zmlkl.
Jana neodpověděla. Mlčení se mezi nimi natáhlo jako napnutý drát.
„Chtěl bych si promluvit,“ pokračoval nakonec. „Ale ne po telefonu. Sejdeme se někde. Na neutrální půdě.“
„Kvůli čemu?“
„Sama přece vidíš, co se děje. Máma je nemocná. Ztrapnila jsi ji před celým městem. Leží doma, skoro nevstává. Doktoři mluví o nervovém vyčerpání. Už si připravuje žalobu na tebe i na tvého otce. Tvrdí, že jsi ji napadla a mrštila po ní klíči.“
Jana cítila, jak se jí do tváří žene krev.
„Petře, ty jsi u toho byl. Klíče hodila ona po mně. Já je ze země ani nezvedala jako první. Stál tam i tvůj otec.“
„A na tom jako záleží, kdo hodil první?“ vybuchl Petr do telefonu tak prudce, až Jana přimhouřila oči. „Ty vůbec chápeš, co jsi provedla? Postavila ses proti rodině! Proti mojí mámě! A ona je nemocný člověk! Zeptala ses někdy, jaký má tlak? Zajímalo tě vůbec, jak jí je? Bereš ji aspoň jako člověka?“
Jana zavřela oči. Pomalu v duchu napočítala do pěti, aby se nenechala vtáhnout do jeho křiku.
„Když jsi odešel, řekl jsi, že bude rozvod,“ pronesla tiše. „Souhlasím. Rozveďme se.“
Na druhém konci nastalo ticho. Jana slyšela jen jeho zrychlený dech. Zdálo se jí, že přechází po místnosti sem a tam.
„Takže rozvod?“ zopakoval už mnohem tišeji.
„Ano.“
„Dobře. Jak chceš. Jen si pamatuj, že sis to vybrala sama. Tak se připrav. Mám nárok na všechno, co mi patří. Byt je sice pronajatý, ale platili jsme ho napůl. Účtenky a převody mám. A auto ti jen tak nenechám. Dar nedar, to si vyřešíme u soudu. A nezapomeň na půjčky. Před dvěma lety jsme si brali spotřebitelský úvěr. A mimochodem, splácel jsem ho já.“
Jana se zamračila.
„Ten úvěr jsme doplatili. Poslední splátku jsem posílala já.“
„To já nevím. Ukážou to papíry. Připrav se, Jano. Chtěla jsi válku, tak ji budeš mít.“
Hovor ukončil.
Jana seděla ještě několik minut bez pohnutí. Potom sáhla po mobilu a zavolala otci. Karel Dvořák ji vyslechl bez jediného přerušení. Když skončila, řekl jen:
„Zítra ráno půjdeme za právníkem. Jednoho dobrého už mám.“
Tu noc Jana skoro nezamhouřila oči. Převalovala se z boku na bok, znovu si v hlavě přehrávala každou Petrovu větu, každý detail jeho tónu. Čím déle nad tím uvažovala, tím silněji cítila, že Petr s Ivanou nechystají jen obyčejné výhrůžky. Připravují past.
Odpověď přišla za dva dny. Na pracovní telefon jí zavolalo neznámé číslo. Když hovor přijala, ozval se chraplavý mužský hlas:
„Paní Nováková? Voláme ze společnosti pro vymáhání pohledávek. Evidujeme u vás prodlení u úvěrové smlouvy číslo tři sta dvacet čtyři lomeno patnáct. Dlužná částka činí dvacet osm tisíc korun plus penále. Kdy plánujete závazek uhradit?“
Jana se pomalu posadila na židli.
„Jaký úvěr? Žádnou půjčku jsem si nebrala.“
„Smlouva je vedena na vaše jméno. Rodné číslo i doklad totožnosti souhlasí. Datum uzavření je duben minulého roku. Splátka nedorazila už tři měsíce, proto zahajujeme vymáhací řízení.“
Ve sluchátku něco zašustilo. Pak Jana uslyšela tlumený ženský hlas v pozadí: „Řekni jí, že jí sepíšou byt.“ Nato se ozvalo krátké uchechtnutí. Ten smích by poznala mezi tisíci.
Byla to Ivana Svobodová.
Spojení se přerušilo a v telefonu zůstaly jen krátké tóny. Jana seděla s mobilem u ucha ještě dlouho potom. V hlavě jí pořád dozníval ten samolibý, vítězoslavný smích.
Zavolala otci. Karel Dvořák dorazil za hodinu. Beze spěchu vešel do kuchyně, položil na stůl svůj starý telefon a posadil se naproti ní.
„Teď mi to řekni od začátku. Slovo od slova.“
Jana mu celý hovor zopakovala. Když došla k okamžiku, kdy se v pozadí ozvala Ivana, otcova tvář ztvrdla. Čelist měl sevřenou tak pevně, až mu zbělely lícní kosti.
„Takže si na tebe vzali úvěr,“ řekl pomalu. „Bez tvého vědomí. A teď tě chtějí donutit platit.“
„Tati, já jsem si žádnou půjčku nebrala. Přísahám.“
„Já vím, že ne.“ Karel ani na vteřinu nezaváhal. „Proto zítra ráno půjdeme za Martinou. Je advokátka.“
Vytáhl z vnitřní kapsy saka vizitku a položil ji před Janu. Na bílém kartonku bylo černým písmem vytištěno: „Martina Černá. Rodinné právo. Občanskoprávní spory.“
„Ty už jsi s ní mluvil?“ zeptala se Jana.
„Ano. Byl jsem u ní předevčírem, hned jak mi došlo, že Petr dobrovolně neustoupí. Řekla, že máš dát dohromady všechny dokumenty, které najdeš. Občanku, oddací list, darovací smlouvu k autu, výpisy z účtů. Prostě všechno, co máš doma.“
Jana přikývla. Seděli pak spolu v kuchyni, pili čaj a dlouho mlčeli. Venku za oknem zesílil déšť a jeho kapky bubnovaly do parapetu.
Druhý den ráno dojeli Jana s Karlem Dvořákem k kanceláři Martiny Černé. Nacházela se ve druhém patře staršího cihlového domu. Na chodbě voněl papír, káva a staré dřevo. Advokátka jim otevřela osobně. Byla to vysoká žena kolem čtyřicítky, oblečená v přísném šedém kostýmu, s krátce střiženými vlasy a pronikavýma očima, kterým jako by neunikl jediný detail.
„Pojďte dál, posaďte se,“ vyzvala je. „Pan Dvořák mi už rámcově popsal, co se stalo. Auto vám bylo odebráno, manžel odešel, tchyně vás veřejně očerňuje na sociálních sítích. A teď se objevil údajný úvěr, který jste si podle vás nebrala. Vezmeme to postupně. Kdy přesně vám volali z té vymáhací služby?“
Jana podrobně popsala celý telefonát. Martina si dělala poznámky do bloku a jen občas zvedla oči.
„Číslo se vám uložilo?“
Jana otevřela historii hovorů a nadiktovala jí číslice. Advokátka je zadala do svého telefonu a hned zavolala zpět. Po několika zazvoněních se ozval mužský hlas.
„Haló?“
„Dobrý den, tady Martina Černá, advokátka paní Jany Novákové. S kým hovořím?“
Ve sluchátku nastalo šustění. Muž najednou zněl podstatně méně sebejistě.
„A vy voláte kvůli čemu?“
„Kvůli úvěrové smlouvě číslo tři sta dvacet čtyři lomeno patnáct. Sdělte mi prosím úplný název vaší společnosti, sídlo a oprávnění k činnosti v oblasti vymáhání pohledávek.“
Na druhé straně bylo několik vteřin ticho. Potom muž něco nesrozumitelně zamumlal a hovor ukončil.
Martina položila mobil na stůl a klidně se podívala na Janu.
„Tohle nebyli žádní profesionální vymahači. Nejspíš nastrčený člověk. Někdo známý vaší tchyně, koho požádali, aby vám zavolal a vystrašil vás. Skutečná inkasní agentura se musí řádně představit, uvést společnost a často také upozornit, že je hovor nahráván.“
Jana si úlevně vydechla, ale advokátka zvedla ukazováček.
„To ovšem neznamená, že žádný úvěr neexistuje. Petr Svoboda a Ivana Svobodová mohli využít kopii vašeho dokladu a sjednat půjčku třeba u nebankovní společnosti. Bohužel se to stává častěji, než by člověk čekal. Musíme to prověřit.“
Martina si přitáhla klávesnici a začala rychle psát. Po několika minutách otočila monitor směrem k Janě.
„Na základě vašeho písemného souhlasu jsem požádala o výpis z registru úvěrů. Podívejte se. Skutečně je tu evidováno prodlení. A není jediné.“
Jana se zadívala na obrazovku a v tu chvíli měla pocit, jako by se pod ní propadla podlaha.
Na monitoru svítily tři řádky. První: spotřebitelský úvěr ve výši dvacet osm tisíc korun, sjednaný v dubnu minulého roku. Druhý: krátkodobá nebankovní půjčka na deset tisíc korun z července. Třetí: kreditní karta s limitem dvanáct a půl tisíce korun, aktivovaná v září.
„Nic z toho jsem si nevzala,“ zašeptala Jana téměř bez hlasu.
Karel Dvořák se naklonil dopředu a očima se zavrtal do obrazovky.
„To všechno udělal Petr?“
„Soudy a policie nemají rády ukvapené závěry,“ upozornila je Martina a zvedla dlaň. „Nejdřív musíme doložit fakta. Ale podle dat byly všechny tři smlouvy uzavřeny v době, kdy jste už byli manželé. A podle částek to nepůsobí jako peníze použité na běžné potřeby domácnosti. Paní Nováková, vybavíte si, jestli si Petr nebo jeho matka v posledním roce pořídili něco většího? Nějaké nákupy, výdaje, dovolená?“
Jana se zamyslela. Pak jí hlavou proběhla vzpomínka tak ostře, až sebou nepatrně trhla.
„V dubnu jeli s jeho matkou na dovolenou k moři. Říkali, že Ivana Svobodová šetřila z důchodu. V červenci si Petr koupil nový notebook a tvrdil, že dostal v práci prémii. A v září si Ivana pořídila novou pračku. Ještě se tím chlubila sousedkám.“
Martina si poznamenala každé slovo a opřela se o opěradlo židle.
„Tak tady máme možný motiv. Peníze šly na dovolenou, elektroniku a domácí spotřebič. Dluhy se přitom psaly na vás. Vzpomenete si, kde byl váš občanský průkaz loni v dubnu?“
Jana zavřela oči. Najednou se jí vybavila scéna, kterou tehdy přešla bez podezření. Petr ji požádal o občanku, prý potřeboval udělat kopii pro nějaké dokumenty v práci. Neptala se. Podala mu ji.
„Měl ji Petr,“ řekla tiše. „Tvrdil, že v práci požadují kopii dokladu manželky kvůli pojištění.“
Martina přikývla, jako by právě takovou odpověď čekala.
„Typický postup. Velmi pravděpodobně jsou podpisy na smlouvách padělané. To může prokázat znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Pokud se to potvrdí, jednání Petra Svobody a případně i Ivany Svobodové může naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu.“
V kanceláři se rozhostilo ticho. Jako první ho prolomil Karel Dvořák.
„Co je potřeba udělat, aby se to rozběhlo?“
„Podáme trestní oznámení na policii,“ odpověděla Martina věcně. „Současně připravíme žalobu na určení neplatnosti těch úvěrových smluv. Vedle toho budeme požadovat náhradu škody, úhradu nákladů a podle okolností i zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ale než začneme, musím se vás zeptat, paní Nováková: jste připravená dojít až do konce? Jakmile se Petr a Ivana dozvědí, že jste podala oznámení, začnou se bránit. A je dost možné, že se vás pokusí zasáhnout ještě tvrději.“
Jana pomalu zvedla hlavu.