Lucie Navrátilová zůstala stát uprostřed ložnice s modrými plavkami sevřenými v prstech. Do odletu zbývaly necelé dva dny a na posteli ležel kufr, který už měla z poloviny připravený.
„Jak to myslíš, že jsi to zrušil?“ zeptala se pomalu a položila plavky navrch pečlivě složených triček.
„Normálně. Peníze už poslali zpátky na kartu. Samozřejmě něco si strhli za storno, ale nebylo to nic hrozného.“
Jakub Bílý postával ve dveřích ložnice, ramenem opřený o zárubeň. Měl na sobě vytahané domácí tepláky s vytlačenými koleny a v ruce držel nakousnuté jablko. Tvářil se klidně, skoro lhostejně, jako by oznamoval, že venku začalo pršet. Po rozpacích ani stopa.
„Jakube, tři roky jsme nikde nebyli,“ pronesla Lucie vyrovnaným hlasem, přestože uvnitř se jí všechno stáhlo do tvrdé, bolestivé koule. „Od pondělí mám dovolenou. V práci jsem už předala všechny úkoly.“
„Lucie, stala se mimořádná věc. U mámy v kuchyni praskla stoupačka. Všechno tam vyplavilo, lino se zvedlo, spodní skříňky nasákly vodou, nabobtnaly a rozsypaly se. Včera jsem se tam po práci jel podívat. Potřebuje to pořádnou rekonstrukci. Vysušit zdi, vytrhat podlahu, koupit novou linku. Partě řemeslníků jsem už poslal zálohu a zítra jedeme pro materiál.“
„Z peněz na naši dovolenou?“
„A z čeho jiného?“ ukousl si z jablka, jako by na tom nebylo nic zvláštního. „Žádné jiné volné peníze už nemáme. Ještě máme stranou částku na hostinu. A je to moje máma, Lucie. V rodině si lidi přece pomáhají. Moře ti nikam neuteče. Pojedeme příští rok. Nebo si odpočineš na chalupě, má být krásně.“
Řekl to tak samozřejmě, jako by nešlo o zrušenou cestu, na kterou čekala roky, ale o lístky do kina přesunuté na jiný večer. Lucie mlčky hleděla na kufr. V boční kapse už byly uložené pasy, vytištěné pojistky i potvrzení k ubytování. Hotel vybírala celé dva týdny, pročítala recenze, porovnávala ceny a znovu počítala rozpočet, aby všechno vyšlo.
„Ty ses mě na to ani nezeptal.“
„A o čem bych se měl radit?“ Jakub pokrčil rameny. „Říkám ti, že tam praskla trubka. Máma nemá kde vařit. Ty bys vážně řekla: ne, ať sedí ve vlhku a plísni, my si radši pojedeme ohřívat břicho k moři? Jen jsem nám ušetřil zbytečné hádání. Hotovo. Jdu do sprchy.“
Otočil se a zmizel v chodbě. Za chvíli Lucie uslyšela cvaknutí západky a šum tekoucí vody.
Ještě několik minut stála u postele bez hnutí. Pak vzala pasy, beze slova je odnesla ke komodě a zasunula do zásuvky. Potom začala vybalovat. Kraťasy, tílka i trička skládala stejně pečlivě, jako je předtím chystala na cestu, a vracela je zpátky do polic. Prázdný kufr zapnula a zasunula pod postel.
Druhý den jí volala tchyně. Hana Čermáková mluvila hlasitě a v pozadí se ozýval pronikavý rachot vrtacího kladiva.
„Lucinko, dobrý den. Jakub už ti to řekl, viď? Ach, ti řemeslníci jsou tak šikovní, dlaždičky sundali hrozně rychle. Jakoubek je zlatý, koupil krásné italské obklady, ještě je stihl ve slevě. Snad se na nás nezlobíte, že to s tou dovolenou takhle dopadlo. Ale vy jste ještě mladí, vy se nacestujete. Já bych si na stará kolena taky ráda chvíli žila v čisté kuchyni. Jakub říkal, že tě to nemrzí.“
„Ano, paní Čermáková. Nemrzí. Na shledanou.“
Lucie hovor ukončila a položila telefon na stůl. V práci se jí kolegové překvapeně ptali, proč už není na letišti. Odpovídala stručně, že se změnily plány, a brala si k posouzení další rozpočty a výkazy, jen aby nemusela sedět doma a poslouchat vlastní ticho.
Jakub Bílý se mezitím tvářil, jako by se nestalo vůbec nic.