Doma se choval naprosto běžně. Večer si sedal ke stolu, jedl večeři, líčil, jak pokračují práce u jeho matky, a stěžoval si, o kolik zase zdražily stavební směsi. Lucie Navrátilová ho poslouchala, přikyvovala a mlčky mu přidávala na talíř. Na hádku v sobě nenašla ani kousek energie. Předem věděla, jak by to dopadlo: nakonec by z ní byla bezcitná sobkyně, která nemá ráda jeho matku. Za deset let manželství se tenhle postup opakoval tolikrát, že už znala každou repliku. Její vlastní přání se vždycky dostávala na řadu až tehdy, když zbyl čas, peníze i síly.
Po týdnu byla kuchyň u Hany Čermákové hotová. Jakub Bílý chodil po bytě spokojený, skoro vítězoslavný. A jen o pár dní později se s novým zápalem pustil do plánování své blížící se oslavy. Měl oslavit pětatřicátiny.
Přípravy přitom nezačaly včera. Už na jaře zamluvili sál v restauraci „Starý přístav“. Sepsali seznam hostů, celkem třicet lidí: příbuzní, kolegové z práce i kamarádi z mládí. Zaplatili zálohu dvanáct a půl tisíce korun. Zbytek, zhruba dalších třicet sedm a půl tisíce, měli doplatit tři dny před hostinou, jakmile se definitivně potvrdí teplá jídla a alkohol. Peníze na oslavu odkládali stranou.
„Lucko, zítra se budeme muset stavit v restauraci,“ prohodil Jakub při večeři, zatímco si namotával špagety na vidličku. „Patrik Blažek nakonec přijede i s manželkou, tak jsem jim přidal dvě místa. A ještě musíme rozhodnout maso. Vzal bych vepřové steaky a k tomu rybu na výběr. Vystačíme s tím, co je na kartě?“
Lucie se zadívala do svého talíře.
„Vystačíme,“ odpověděla tiše.
„Výborně. A zítra si ještě vyzvednu oblek z čistírny.“
O víkendu se Lucie vypravila za svou matkou. Ivana Zelenýová bydlela ve starší zástavbě rodinných domků na kraji města. Dům byl poctivě postavený a pevný, jenže potřeboval neustálou péči. Poslední dny navíc vydatně pršelo.
Jakmile Lucie vstoupila do předsíně, udeřil ji do nosu těžký pach vlhkosti a zatuchliny. V kuchyni, přímo uprostřed linolea, stál plastový lavor. Po zažloutlé tapetě se od stropu táhl mokrý pruh a voda z něj pomalu stékala dolů. Kapky dopadaly do nádoby s tupým, protivně pravidelným zvukem.
„Mami, co to má znamenat?“ zarazila se Lucie ve dveřích.
Ivana Zelenýová si otřela ruce do utěrky a provinile se pousmála.
„Ale nic, Lucinko. Začala téct střecha. Ta stará lepenka už je úplně na odpis, minulý týden vítr utrhl kus krytiny a pak přišly ty lijáky. Nahoře na půdě jsem rozložila hadry, jenže to nestačí.“
„Proč jsi mi nezavolala?“
„A proč bych vás obtěžovala? Jakub má teď opravu u maminky, vy máte svých starostí dost. Včera jsem poprosila souseda, pana Jiřího Bednáře, aby vylezl nahoru a podíval se na to. Říkal, že jsou shnilé i krokve. Prý by se to mělo celé předělat. Byla jsem se ptát v bance na půjčku, jenže s mým důchodem mi ji nedali. To se nějak zvládne. Něco po troškách našetřím a do zimy to aspoň zalátáme.“
Lucie došla k oknu. Prstem přejela po navlhlé tapetě. Papír se od zdi odchlípl téměř bez odporu.
„Kolik podle pana Bednáře taková oprava vyjde? Kdyby se to udělalo pořádně, s normální krytinou a partou řemeslníků?“
Matka sklopila oči.
„Je to moc, Lucinko. Počítal práci i materiál a vyšlo mu to kolem padesáti tisíc. Kde bych takovou částku najednou vzala? Budu vyměňovat lavory, to mi nevadí.“
Lucie mlčky sledovala kapky, které vytrvale padaly do plastové nádoby. V hlavě se jí najednou rozhostilo zvláštní, chladné ticho.
Vytáhla telefon, otevřela bankovní aplikaci a podívala se na spořicí účet připojený k její kartě. Ležely tam peníze určené na Jakubovo jubileum. Čtyřicet tisíc korun. K tomu její vlastní výplata, která dorazila včera.
„Mami,“ řekla klidně, „postav vodu na čaj. Zítra přijedou řemeslníci.“