V pondělí si Lucie Navrátilová vzala v práci volno. Hned dopoledne se u matky sešla s vedoucím pokrývačské party. Chlap obešel půdu, prohlédl trámy, zvedl několik kusů staré krytiny a nakonec si do bloku sepsal položky. Když všechno spočítal, vyšla oprava i s materiálem na dvaapadesát tisíc pět set korun.
„Kdy byste mohli nastoupit?“ zeptala se Lucie.
„Klidně zítra ráno,“ odpověděl řemeslník. „Přivezeme materiál a pustíme se do toho. Počasí se má konečně umoudřit. Záloha sedmdesát procent, zbytek po dokončení.“
„Platí,“ přikývla.
Od Hany Čermákové pak Lucie zamířila rovnou do restaurace Staré molo. U vchodu ji přivítala usměvavá administrátorka s visačkou, na níž stálo Simona Modrýová.
„Dobrý den, paní Navrátilová. Jdete kvůli sobotní oslavě? Budeme dnes potvrzovat menu?“
„Dobrý den,“ řekla Lucie. „Ne. Přišla jsem zrušit rezervaci.“
Simona překvapeně zamrkala.
„Zrušit? Ale hostina je už za pět dní. Podle smlouvy vám zálohu vrátíme, jen bude odečteno deset procent jako storno poplatek.“
„Vím o tom. Připravte mi, prosím, vrácení peněz.“
Lucie podepsala žádost. Částka snížená o tisíc dvě stě padesát korun sankce měla dorazit zpátky na kartu během následujícího dne. Když vyšla ven, oslnilo ji ostré odpolední slunce. Sedla si do auta, nastartovala a ještě dřív, než vyjela z parkoviště, poslala pokrývačům z telefonu zálohu ve výši třicet sedm tisíc pět set korun. Potom mobil zastrčila do kabelky a rozjela se domů.
Do Jakubových narozenin zbývaly už jen dva dny.
Ve čtvrtek večer se Jakub Bílý vrátil z práce nezvykle dobře naladěný. Z čistírny přinesl obal s oblekem a spokojeně ho zavěsil na dvířka skříně.
„Lucko, přivezl jsem v kufru auta alkohol,“ oznámil. „Zítra večer ho musíme odvézt do restaurace, dovolili nám vlastní pití. A co menu? Potvrdila jsi ho? Jaké bude nakonec hlavní jídlo?“
Lucie seděla na pohovce a vybírala ze sušáku prádlo, které už stačila složit do koše. Vzala ručník, pečlivě přiložila roh k rohu a uhladila ho dlaní.
„Žádné.“
„Jak žádné?“ Jakub ztuhl uprostřed pohybu, právě si sundával hodinky ze zápěstí. „Ty jsi tam zapomněla zajet? Lucko, prosil jsem tě o to. Zítra je pátek, oni musí nakoupit suroviny. Dobře, zavolám jim zítra ráno sám.“
„Nevolej tam,“ řekla Lucie a položila složený ručník navrch úhledné hromádky. „Rezervaci jsem zrušila.“
Jakub na ni zůstal hledět. V obličeji se mu objevilo naprosté nepochopení, jako by právě promluvila jazykem, který nikdy neslyšel.
„Jakou rezervaci?“
„Tu na oslavu. V restauraci. Zálohu jsem si nechala vrátit. Slavit nebudeme.“
Místností se rozlilo ticho. Z kuchyně bylo slyšet jen tlumené hučení lednice.
„To si děláš legraci?“ Jakubův hlas přeskočil a zněl najednou o poznání výš. „Lucie, tohle není vtipné. Pozítří má přijít třicet lidí. Příbuzní už si zařídili cestu.“
„Nežertuji, Jakube. Ty peníze už jsem použila.“
Jakub udělal krok směrem k pohovce. Tváře mu začaly rychle rudnout.
„Na co jsi je proboha použila?! Bylo tam padesát tisíc!“
„U mámy začala protékat střecha. Lepenka je shnilá, krokve se musí měnit. Byla jsem se tam včera podívat. Není to drobnost, ale pořádná oprava. Voda jí tekla přímo do kuchyně, tapety se odlepily od zdi. Najala jsem partu a poslala jim peníze na materiál i práci.“
Mluvila klidně, bez zvýšeného hlasu. Stejnými jednoduchými větami a se stejnou vyrovnaností, s jakou on před dvěma týdny stál ve dveřích ložnice.
Jakub pootevřel ústa, ale žádná slova z nich nevyšla. Zavřel je a zhluboka, trhaně se nadechl.
„Ty ses úplně pomátla?“ vydechl skoro šeptem. „Vzala jsi peníze na moje jubileum? Dva dny před oslavou?“
„A odkud jsem je podle tebe měla vzít?“ Lucie k němu zvedla oči.