zpříma do očí. „Žádné jiné volné peníze už přece nemáme. Je to moje máma, Jakube. V rodině se v takových chvílích pomáhá. A tvoje jubileum? To je jen datum v kalendáři. Nikam nezmizí. Oslavíš ho příští rok. Nebo si sedneme na chalupě, ugrilujeme maso, počasí má být stejně krásné.“
Jakub si oběma rukama zajel do vlasů. Chvíli se bezcílně motal po pokoji, jako by nevěděl, kam dřív skočit, a pak prudce vytáhl z kapsy telefon. Když v seznamu hledal číslo restaurace, třásly se mu prsty.
„Dobrý den! Tady Jakub Bílý. Měl jsem u vás na sobotu zamluvený banket. Manželka to zrušila… Ano, omylem! Chci tu rezervaci obnovit… Jak obsazené? Kým obsazené?!“
Ztuhl a poslouchal. Barva v obličeji se mu měnila po skvrnách, od bledosti až k rudé. Nakonec hovor utnul a mrštil mobilem do křesla.
„Dali náš sál pryč. Nějaké firmě na večírek.“
Lucie beze slova dál rovnala vyprané prádlo do úhledných hromádek.
„A jak se teď mám těm lidem podívat do očí?“ vybuchl Jakub, hlas mu přeskočil do křiku. „Patrikovi? Příbuzným? Všem jsem už řekl, kdy a kam mají přijít! Co jim asi tak povím? Že moje žena potají sebrala peníze a všechno zrušila?“
„Řekneš jim pravdu,“ odpověděla Lucie vyrovnaně. „Že se v rodině stala mimořádná situace. Že bylo nutné okamžitě zachránit dům tvojí tchyně, aby se jí nerozpadal nad hlavou. Jsem si jistá, že tvoji přátelé to pochopí. Vždyť jsi to říkal sám — v takové situaci člověk nemá na výběr. Nebo si myslíš, že tvoje matka si pomoc zaslouží, zatímco moje má sedět při dešti s lavorama pod stropem?“
Jakub na ni hleděl směsí vzteku a bezmoci. Byl zvyklý na jinou Lucii. Na tu, která ustoupí, spolkne ponížení, zavře se v koupelně, tam si potichu popláče a za chvíli mu stejně půjde ohřát večeři. Jenže tahle žena před ním byla jiná. Chladná jako led, neprůstřelná, klidná tak, až ho to děsilo.
„Udělala jsi to naschvál,“ procedil mezi zuby. „Kvůli té dovolené. Prostě ses mi pomstila.“
„Jen jsem nám ušetřila další zbytečné hádání.“
Lucie vstala, vzala do náruče složené prádlo a prošla kolem něj ke skříni. Otevřela dveře a pomalu ukládala jednotlivé kusy na polici.
„Jak z toho vybruslíš, je na tobě,“ dodala, aniž by se otočila. „Můžeš objednat pizzu domů. Můžeš všem zavolat, že jsi onemocněl. To už se mě netýká. V sobotu ráno odjíždím k mámě. Budu přebírat hotovou práci od pokrývačů.“
Jakub se těžce sesunul do křesla — přímo na svůj telefon. Seděl shrbený, lokty na kolenou, a upřeně zíral do jednoho místa na koberci. Veškerá jeho obvyklá sebejistota se rozplynula. Teprve teď mu došlo, že tohle není výbuch hysterie, který stačí přečkat. Byl to promyšlený a přesně vedený zásah do místa, které ho bolelo nejvíc: do jeho ješitnosti a do pověsti před známými. A neměl čím protiútok vrátit. Přikovala ho k tomu křeslu jeho vlastní slova.
V sobotu ráno seděla Lucie v kuchyni a dopíjela kávu. Naproti ní u stolu mlčel Jakub. Oči měl zarudlé od nevyspání. Předchozí noc strávil tím, že obvolával hosty a vymýšlel směšné omluvy — jednou prasklé potrubí v restauraci, podruhé náhlou otravu. Výsledek byl žalostný. Večer měli přijít jen dva nejbližší kamarádi, posedět u kuchyňského stolu nad kupovanými saláty.
Lucie odložila hrnek, opláchla ho pod tekoucí vodou a postavila do odkapávače. Z komody vzala klíče od auta.
„Všechno nejlepší, Jakube,“ řekla klidně. „Já jedu.“
Dveře za ní tiše zaklaply. Sešla po schodech ven. Ráno bylo jasné, zalité sluncem. Lucie nastoupila do auta, stáhla okénko a nechala dovnitř proudit chladný čerstvý vzduch. Poprvé po dlouhé době měla pocit, že se může nadechnout doopravdy zhluboka.