„Moje baculka je určitě doma a plácá karbanátky,“ chechtal se Radek Moudrý a držel štíhlou brunetku kolem pasu. „Umíš si to představit, Michaelo? Každý večer pořád dokola to samé — polévka, maso, těstoviny. Připadám si jako v závodní jídelně, fakt.“
„Ty chudáčku,“ zavrkala dívka a uhladila mu kravatu. „Ale já ti zařídím opravdový svátek pro jazyk. V té francouzské restauraci, pamatuješ?“
„Jak bych mohl zapomenout!“ Radek ji mlaskavě políbil na tvář. „Tam si člověk aspoň připadá jako někdo, ne jako manžel věčné kuchařky.“
„A co ona vlastně umí kromě karbanátků?“ zasmála se Michaela Kovářová a přitiskla se k němu ještě těsněji.
Stála jsem u dveří kavárny a v prstech křečovitě svírala mobil. Přišla jsem vyzvednout dort, který jsem objednala k jeho narozeninám. Zítra mu mělo být pětačtyřicet. Nechala jsem na něj napsat: „Milovanému manželovi.“ Hloupá, hloupá Petra.
Před dvaceti lety mě Radek nosil na rukou. A ne jen obrazně. Na našem prvním rande jsem si zvrtla kotník a on mě donesl až domů do čtvrtého patra. Potom mi každý den nosil květiny, dokud noha nepřestala bolet.
„Petro, jsi moje princezna,“ šeptával mi tehdy. „Budu tě nosit na rukou celý život.“
Po porodu jsem přibrala. Nejdřív deset kilo, pak dalších pět. Radek mě uklidňoval, ať si z toho nic nedělám, že hlavní je zdravý syn. Později se narodila dcera a váha šla zase nahoru.
„Petro, co kdyby ses zapsala do fitka?“ nadhodil asi před třemi lety.
„Radku, po práci sotva stojím na nohou. A pak děti, úkoly, večeře…“
„Aspoň to zkus. Vždyť to děláš hlavně pro sebe.“
Zkoušela jsem to. Opravdu. Jenže po dvou směnách v obchodě mi zbývala síla sotva na to, abych se dovlekla domů a dala rodině najíst. Radek se mezitím začal vracet čím dál později. Jednou firemní akce, podruhé schůzky, jindy důležitá jednání.
Otočila jsem se a z kavárny odešla. Dort jsem tam nechala. Ať si klidně zůstane ve vitríně. Doma jsem vytáhla z mrazáku mleté maso. Chtěl karbanátky? Bude je mít.
Radek dorazil skoro o půlnoci. Opilý.
„Petrooo!“ zařval hned ode dveří. „Kde mám pantofle? Ty pořád všechno někam házíš!“
Beze slova jsem před něj položila talíř s karbanátky.
„Zase karbanátky?“ ušklíbl se. „Jak dlouho to ještě budeš opakovat? Copak opravdu nedokážeš uvařit něco jiného?“