„Dá,“ řekla jsem klidně. „Zítra ti udělám něco jiného.“
„No sláva,“ zamumlal s plnou pusou a přitom se ušklíbal. „Aspoň nějaká změna. Takhle je to pořád jako… jako…“
„Jako v závodní jídelně?“ doplnila jsem za něj.
Zaskočilo mu sousto.
„Cože?“
„Ale nic. Jez.“
Ráno jsem zavolala do práce a oznámila, že si beru volno. Radek se podivil, když mě uviděl v kuchyni oblečenou tak, jako bych se chystala ven.
„Kam jdeš?“
„Do kosmetického salonu. A potom se zapíšu do fitka. Vždyť sis to přál, ne?“
„No konečně!“ rozzářil se. „Výborně, Petro. Už bylo načase.“
A já do toho salonu opravdu šla. Nechala jsem si upravit vlasy, udělala manikúru a cestou zpátky si koupila nové šaty. Žádný beztvarý pytel, který by mě měl schovat před světem, ale normální šaty, co seděly na tělo. Ano, na tělo, které nebylo zrovna štíhlé. No a co?
Potom jsem zamířila za Michaelou Kovářovou. Její adresu jsem znala. Radek mě jednou požádal, abych jeho „kolegyni“ odvezla domů, protože se jí prý porouchalo auto.
Dveře pootevřela jen na škvíru.
„Koho hledáte?“
„Vás, Michaelo. Potřebuju si s vámi promluvit.“
„My se známe?“
„Dalo by se říct, že skoro rodinně. Jsem manželka muže, se kterým jste se včera tak něžně cukrovala v kavárně.“
Tvář jí v okamžiku ztuhla a protáhla se.
„Já… nerozumím vám…“
„Rozumíte mi výborně. A víte co? Já vám ho přenechám.“
„Jak to myslíte?“
„Úplně jednoduše. Berte si ho. Jen vás předem upozorňuju: praní, žehlení, vaření a uklízení teď připadne vám. A ještě maličkost — chrápe, rozhazuje ponožky po bytě a k pivu vyžaduje nakládané okurky. Domácí. Kupované odmítá jíst.“
Večer jsem prostřela slavnostní stůl. Zavolala jsem děti, nachystala svíčky na dort a dort jsem tentokrát upekla sama. Ten objednaný jsem už vyzvedávat nešla.
„Tati, všechno nejlepší!“ Veronika se Radkovi vrhla kolem krku.
„Děkuju, zlatíčko.“
„Mami, to je nádhera!“ obdivoval syn prostřený stůl. „Podívej, i salát je ve tvaru srdce!“
Radek se na mě zadíval. Já se jen usmála.
„Všechno nejlepší, drahý.“
Po večeři děti zmizely do svých pokojů a Radek se mnou zůstal v kuchyni.
„Petro, dneska ti to hrozně sluší…“
„Děkuju. Byla jsem v salonu.“
„Hele, přemýšlel jsem… Co kdybychom někam vyrazili? Jen my dva. Děti bychom dali na pár dní k tvojí mámě.“
„A proč?“
„Jak proč? Odpočineme si, změníme prostředí…“
„Myslela jsem, že máš samá jednání, schůzky a firemní akce. Kdy bys asi tak odpočíval?“
„Kašlu na to. Co je důležitější než rodina?“
Nevydržela jsem to a zasmála se.
„Radku, včera jsem tě viděla s Michaelou Kovářovou.“