V kavárně v Dlouhé ulici.
Nastalo ticho tak hutné, že by se dalo krájet.
„Petro, já ti to vysvětlím…“
„Nemusíš. Už jsem si to vysvětlila sama. S Michaelou. Dnes jsem za ní byla.“
„COŽE?!“
„Uklidni se. Jen jsme si popovídaly. Jako žena se ženou.“
Další dny se Radek ploužil bytem jako po ráně do hlavy. Michaela Kovářová mu přestala brát telefon. V práci po něm lidé házeli divné pohledy, protože jsem se nezastavila jen u ní.
„Petro, prosím tě, promluvme si…“
„A o čem? O tom, jak tě moje karbanátky k smrti nudí?“
„Promiň. Byl jsem idiot.“
„To pro mě není žádné překvapení.“
„Co mám udělat, abys mi odpustila?“
Položila jsem před něj talíř. Na něm karbanátky.
„Jez.“
„Petro…“
„Řekla jsem jez. A dobře si tu chuť zapamatuj. Tohle jsou poslední karbanátky, které jsem pro tebe připravila.“
„Ty se chceš rozvést?“
„Ne. Rozvod by byl moc jednoduchý. Budeš dál bydlet tady. Ale vařit si budeš sám. Prát taky. Uklízet si svůj pokoj rovněž. Já se budu starat jen o děti.“
„To není fér!“
„A dvacet let lhát vlastní ženě fér je?“
Uběhl měsíc. Radek zhubnul deset kilo. Jednou si jídlo přesolil, podruhé mu všechno připálilo. Vlastní výtvory nedokázal jíst, takže se živil po bistrech a levných restauracích. Michaela mu nezvedla ani jednou. Později vyšlo najevo, že jsem nebyla jediná, kdo se za ní stavil. Seznámit se s ní zatoužily ještě tři manželky jejích dalších „nápadníků“.
Já se přihlásila do posilovny. Ne kvůli Radkovi. Kvůli sobě. Našla jsem si čas mezi směnami a začala chodit pravidelně. Pět kilo šlo dolů, ale mnohem důležitější bylo něco jiného: poprvé po dlouhé době jsem cítila, že moje tělo zase patří mně.
„Mami, ty normálně mládneš!“ vyhrkla obdivně Veronika Kolářová.
„Snažím se, zlatíčko.“
Radek se pokoušel napravovat škody. Nosil květiny, jenže ty jsem podávala dceři. Kupoval bonboniéry, a ty zase mizely u syna. Zval mě na večeři do restaurace, ale já se jen smála.
„Proč bych tam chodila? Vždyť je to tam jako v jídelně. To se s domácí kuchyní nedá srovnat.“
V sobotu mi zavolalo neznámé číslo.
„Petra Zemanová? Tady Daniela Čermáková. Já… já se stýkám s vaším manželem.“
„Gratuluji. Chcete recept na karbanátky?“
„Prosím? Ne… Chtěla jsem se omluvit.“
„Mně? A za co?“
„Nevěděla jsem, že je ženatý. Tvrdil mi, že je rozvedený. Včera jsem si všimla snubního prstenu a začala se vyptávat…“
„A přiznal se?“
„Ano. Řekl, že spolu žijete jen jako spolubydlící. Že vaše manželství existuje už jen na papíře.“
„No, částečně má pravdu.“