„Já… už se s ním vídat nebudu. Připadá mi to špatné.“
„Danielo, proč mi to vlastně říkáte?“
„Chtěla jsem vás varovat. A omluvit se. A taky… ukazoval mi vaši fotku. Mluvil o vás dost ošklivě.“
„Že jsem tlustá?“
Na druhém konci se rozhostilo trapné ticho.
„Ano. Promiňte.“
„Děkuju, že jste zavolala. Ale klidně se s ním vídejte dál. Mně je to upřímně jedno.“
Ukončila jsem hovor. A překvapilo mě, jak pravdivě ta věta zněla. Bylo mi to opravdu jedno.
Večer Radek Moudrý vrazil domů celý vzteklý.
„Co jsi Danielě napovídala?!“
„Jen to, že se spolu můžete dál scházet.“
„Ona mě nechala! Prý se nebude zaplétat s ženatým chlapem!“
„To je mi líto. Ale tohle není moje starost.“
„Za všechno můžeš ty!“ vybuchl. „Kvůli tobě se mi rozpadá život!“
„Kvůli mně?“ Zasmála jsem se, protože jinak to snad ani nešlo. „Radku, tvůj život se hroutí kvůli tobě. Já jsem ho jen přestala držet pohromadě.“
„Ty se mi mstíš!“
„Ne. Pomsta vyžaduje city. A já k tobě už necítím vůbec nic. Ani vztek.“
Chytil mě za ramena, jako by mě tím mohl přimět změnit názor.
„Petro, prosím tě. Já tě miluju.“
„Nemiluješ mě. Miluješ pohodlí. To, že se o tebe někdo stará. Že máš vyprané košile, uklizeno a večeři na stole. Ale mě ne.“
„To není pravda!“
Vyprostila jsem se z jeho sevření a ustoupila o krok.
„Víš, co je na tom všem nejvtipnější? Ten večer jsem ty karbanátky opravdu dělala. Chtěla jsem ti nachystat slavnostní večeři. Pětačtyřicet kusů. Jeden za každý rok tvého života. Myslela jsem, že tě potěším. Jenže nakonec jsi překvapení připravil ty mně.“
Radek se sesunul na židli, jako by z něj najednou vyprchal všechen vztek.
„A co mám teď dělat?“
„Nauč se vařit. Nebo si najdi jinou ‚tlusťošku‘, která ti je bude ochotně plácat. Já odcházím, za hodinu mám jógu.“
Nechala jsem ho v kuchyni samotného a zamířila do předsíně. V zrcadle jsem zahlédla svůj odraz. Ano, pořád jsem měla kila navíc. Jenže v očích už nebyla únava ani prázdno. A úsměv, který se mi objevil na rtech, byl po dlouhé době opravdový.
Vtom se na displeji telefonu rozsvítila zpráva z neznámého čísla: „Petro, tady Ondřej Zelený z posilovny. Nešla byste po cvičení na kávu?“
Usmála jsem se a odepsala: „Jedině když to nebude francouzská restaurace. Dávám přednost domácí kuchyni.“
Z kuchyně se ozvala rána, jako by spadl hrnec. Radek se zřejmě pokoušel něco uvařit. Ať si poradí. Každý máme svůj vlastní život. Ten můj — bez karbanátků pro nevděčného manžela — právě začínal.
A těch pětačtyřicet slavnostních karbanátků? Odnesla jsem je sousedce v důchodu. Dojetím se rozplakala. Konečně někdo, kdo dokázal ocenit obyčejné věci. Na rozdíl od některých.