„Proč bych měla každý večer chodit k tvojí matce, koupat ji a měnit jí pleny? Najmi jí pečovatelku, protože já už tohle dál dělat nebudu.“
„Proč jsi dneska nebyla u mámy?“
Michalův hlas, ostrý a chladný jako nůž, zasáhl Kateřinu do zad. Právě stála u dveří a zouvala si boty. S neskrývanou úlevou stahovala z bolavých nohou úzké kancelářské lodičky, které ji celý den tlačily. Od rána myslela jen na tuhle chvíli: přijít domů, převléknout se do měkkého trička, natáhnout nohy na pohovku a na pár minut nemuset vůbec nic. Z mikrovlnky se už linula vůně ohřívaných lasagní a v malém bytě vytvářela klamný příslib obyčejného, zaslouženého klidu. Michalova otázka tu křehkou pohodu roztříštila během jediné vteřiny.
Kateřina se ani neotočila.
„Byla jsem v práci, Michale. Zapomněla jsem ti říct, že máme čtvrtletní uzávěrku. Zůstala jsem tam až do konce,“ odpověděla a ze všech sil se snažila, aby její hlas zněl vyrovnaně, ne tak vyčerpaně, jak se ve skutečnosti cítila.
On se nepohnul. Stál pořád na prahu, mohutný, zamračený, nespokojený. Bundu měl rozepnutou, ale nesundal si ji, jako by se zastavil jen na okamžik, aby vynesl obžalobu, a pak zase odešel. V poslední době to tak dělal často. Nezačínal rozhovor pozdravem, ale výčitkou, aniž by jí dopřál možnost nadechnout se.
„Pracovala jsi. To pracují všichni. Jenže ona tam sedí sama a čeká. Spoléhala na to, že se u ní po úřadě zastavíš. Domluvili jsme se přece, že tam budeš chodit každý večer.“
Nebyla to otázka. V jeho slovech už byl hotový rozsudek. Vina byla přidělena a obhajoba se nepřipouštěla. Kateřina se konečně narovnala a podívala se na něj. Na tváři měl ten známý výraz spravedlivého rozhořčení, který na něm vídala čím dál častěji. Jako by on byl žalobce a ona věčně provinilá obžalovaná.
„Volala jsem jí v poledne a řekla jsem jí, že to dnes nestihnu. Odpověděla, že je všechno v pořádku,“ udělala pár kroků ke kuchyni, spíš instinktivně, aby se dostala z přímé palby. „Ráno u ní byla sociální pracovnice, nakoupila jí. Nenechala jsem ji bez pomoci.“
„A co ti asi měla říct?“ Michal šel za ní a v hlase mu přibývalo tvrdosti. „Že jí není dobře a že se sama sotva dostane na toaletu? Ona si nestěžuje, protože má hrdost. Tohle bys měla poznat i bez toho, aby ti to někdo vysvětloval! Jako budoucí paní domu, jako moje žena, musíš takové věci předvídat.“
Zastavil se uprostřed kuchyně a svou přítomností ji celou zaplnil. Mikrovlnná trouba zapípala, oznamovala hotové jídlo, ale nikdo si toho nevšímal. Kateřina na něj hleděla a její únava se pomalu měnila v něco jiného. V chladné, střízlivé podráždění.
„Michale, neumím číst myšlenky. Jsem člověk, který dneska deset hodin téměř bez přestávky pracoval. Nemůžu se fyzicky roztrhnout na dvě části.“
„To není omluva. To je výmluva,“ usekl ji okamžitě a v očích se mu zablesklo tvrdé, neústupné světlo. „Péče o ni je tvoje povinnost. Tvoje přímá povinnost jako mojí budoucí manželky. Musíš to pochopit a přijmout jako samozřejmost.“
Pronesl to s tak neotřesitelnou jistotou, jako by citoval z nějakého rodinného zákoníku, který si sám sepsal a právě ho uvedl v platnost. Slovo „povinnost“ zůstalo viset ve vzduchu mezi kuchyňskou linkou a stolem. Vytlačilo vůni jídla i poslední zbytky domácího tepla. Bylo cizí, úřední, studené. Jako razítko na dokumentu, který člověk podepíše dřív, než si přečte drobná písmena.
Kateřina znehybněla. Přestala vnímat bzučení lednice i tlumený hluk aut za oknem. Dívala se do tváře svého snoubence, muže, za kterého se měla za dva měsíce provdat, a najednou v ní nespatřovala lásku, zájem ani oporu. Viděla dozorce, který přišel zkontrolovat, jestli odvedla přidělenou práci. A přesně v té chvíli se z ní celodenní vyčerpání vytratilo, jako by ho někdo sfoukl. Místo něj nastoupila ledová, dokonale jasná bdělost.
„Povinnost?“ zopakovala tiše, skoro bez důrazu.
A přesto to jediné slovo zaznělo v kuchyni hlasitěji než jakýkoli křik. Dívala se mu přímo do očí pohledem člověka, který na známém obraze právě objevil znetvořený detail, jenž rázem mění celý jeho význam.
„Ano. Co sis myslela?“
Michal spokojeně přikývl, jako by položila tu nejhloupější otázku na světě a on jí konečně uvedl věci v hlavě do pořádku. Právě to přikývnutí, ten klidný, sebejistý tón v Kateřině cosi spustily. Ne hysterii. Něco mnohem chladnějšího a definitivnějšího. Náhle uviděla celý obraz jasně, bez růžových filtrů a bez iluzí o společné budoucnosti.