V mysli se jí jeden za druhým rozsvěcovaly útržky jejich společných plánů. Bílé šaty, které si minulý týden prohlíželi ve výloze. Jejich napůl vážné, napůl směšné hádky o tom, kam pojedou na svatební cestu. Jeho sliby, že ji bude nosit na rukou, že se o ni postará, že spolu začnou nový život.
A přes to všechno se najednou přetáhl jiný obraz. Ostrý až k nevolnosti, příliš skutečný na to, aby ho mohla odehnat. Ona po práci, vyčerpaná, místo domova míří do bytu jeho matky. Do prostoru nasáklého pachem léků, zatuchlinou a bezmocí.
Viděla vlastní ruce, jak mění plenky. Cítila v zádech tupou bolest z toho, jak zvedá cizí křehké tělo. A Michal v tom obraze nebyl nikde vedle ní. Seděl v jejich pohodlném bytě, čekal na večeři a samozřejmě předpokládal, že jeho žena jen „plní svou povinnost“.
Kateřina se hořce pousmála. Nebyl to úsměv radosti. Spíš zvuk struny, která právě praskla.
„Moje povinnost?“ zopakovala tiše, ale v jejím hlase zazvonila ocel. „Takže podle tebe si tě beru proto, abych se stala bezplatnou ošetřovatelkou tvojí matky? Abych ji koupala, krmila lžičkou a do konce jejího života jí měnila plenky? Tohle je ta šťastná rodina, kterou mi nabízíš?“
Michalovi ztvrdly rysy a obočí se mu stáhlo podrážděním. Takový odpor nečekal. V jeho představě měla žena svou roli přijmout pokorně a bez řečí.
„Proč to tak přeháníš? Je to moje máma! Vychovala mě, probděla kvůli mně celé noci…“
„O jejích probdělých nocích mi nevykládej,“ přerušila ho Kateřina ostře. „Já teď mluvím o svém životě. O našem životě. Nebo žádný náš život ani neplánuješ? Bude jen ten tvůj a tvoje matka, a já budu něco jako personál, který má ještě děkovat za šanci sloužit?“
Michal obešel stůl, opřel se dlaněmi o desku a sklonil se nad ni. Při hádkách to dělal často. Byl to jeho oblíbený postoj převahy.
„Tomu se říká rodina. Úcta ke starším. V normálních rodinách to tak chodí. Manželka se stará o muže i o jeho rodiče. To je základ. Můj otec se o svou matku staral až do posledního dne a moje máma mu pomáhala. Nikdo z toho nedělal ostudu. Jen ty… ty jsi zjevně z jiného těsta. Tobě jde jen o pohodlí a zábavu.“
Každé jeho slovo do ní dopadalo jako drobná jedovatá šipka. Chtěl ji zranit. Chtěl ji přimět, aby se cítila sobecká, špatná, nevděčná. Jenže přišel pozdě. Něco uvnitř ní už se dalo do pohybu a kolem jejího srdce se pomalu uzavíral chladný pancíř.
„Ano, Michale, jsem z jiného těsta,“ řekla klidně a dívala se mu přímo do očí. „Z takového, kde manželství znamená partnerství dvou rovnocenných lidí, ne doživotní smlouvu o otroctví. Myslela jsem, že si beru muže, se kterým budu budovat budoucnost. Teď ale zjišťuju, že jsem se ocitla na pracovním pohovoru. Na místo pečovatelky. Bez platu.“
„Přestaň s těmi nesmysly!“ udeřil dlaní do stolu. Ne silně, spíš demonstrativně, aby dal najevo vztek. „Jen hledáš výmluvy, jak se z toho vykroutit! Není to přece nic strašného. Zastavit se tam na hodinu nebo dvě.“
„Na hodinu nebo dvě?“ zopakovala. „Každý den? Po práci? A o víkendech taky, předpokládám? A kdy budeme žít my, Michale? Kdy budeme spolu? Nebo takhle mají odteď vypadat naše večery? Ty na gauči u televize a já ti budu po telefonu hlásit, jestli jsem Růženě Procházkaové vyměnila plenku?“
Na okamžik mezi nimi zůstalo viset ticho, ale Kateřina ho nenechala spadnout na zem. Ta otázka v ní znovu vybuchla, tentokrát ještě ostřeji, bez posledních zbytků iluzí.
„Moje povinnost?“ pronesla znovu, tentokrát s ledovým, řezavým sarkasmem. „Opravdu si myslíš, že si tě beru proto, abych tvojí matce dělala zadarmo zdravotní sestru? Abych ji myla, krmila po lžičkách a starala se o její plenky až do konce? Tohle má být podle tebe naše šťastné manželství?“
Michalův obličej se zkřivil. Vypadal, jako by mu někdo náhle vzal půdu pod nohama. Na takovou Kateřinu nebyl zvyklý. Na tuhle chladnou, přesnou, neústupnou verzi ženy, kterou měl za tichou a poddajnou.
„Myslel jsem, že mě miluješ,“ procedil nakonec a sáhl po posledním, nejlacinějším argumentu, který mu zbyl.
Kateřina pomalu zavrtěla hlavou.
„Já jsem si to myslela taky. Jenže dneska jsem pochopila, že ty nehledáš lásku. Hledáš pohodlí. Bezplatný bonus ke svému zařízenému životu. Láska podle tebe znamená, že já bez jediného slova přijmu všechno, co mi přikážeš. Tak poslouchej, drahý. Tohle není láska.“