To je pouhé využívání člověka.
Slovo „využívání“ ho zasáhlo prudčeji, než kdyby mu dala facku. Michal se od stolu mimoděk odtáhl a tvář se mu stáhla vztekem i uražením. Nebyl připravený na to, že by s ním Kateřina, jeho tichá, ústupná Kateřina, mohla mluvit tímhle tónem. A už vůbec ne na to, že se na něj bude dívat takhle — chladně, zkoumavě, jako by ho právě postavila na neviditelné váhy a výsledek ji hluboce zklamal.
Na okamžik se mu v očích mihla nejistota. Jenže hned nato ji smetla další vlna dotčené pýchy. V téhle hádce začínal prohrávat, a to pro něj bylo nesnesitelné.
Tehdy se rozhodl vytáhnout svůj nejsilnější trumf. Ten, který podle něj prostě musel zabrat.
Beze slova sáhl do kapsy pro telefon. Pohyboval se pomalu, okázale, skoro divadelně. Na Kateřinu se nepodíval, ale cítil její pohled na sobě, a právě to mu dodávalo jistotu. V seznamu kontaktů našel „Máma“ a stiskl volání. Hned zapnul hlasitý odposlech.
Byl to tah vabank. Poslední pokus, jak udeřit na její svědomí, na tu část její povahy, kterou on mylně považoval za ženskou slabost.
„Ano, synku?“ ozval se z reproduktoru tenký, rozechvělý hlas Růženy Procházkaové. Zněl slabě, jako by se prodíral přes vrstvu vaty. Hlas nemocného, osamělého člověka.
Michal po Kateřině střelil rychlým, vítězoslavným pohledem. Jako by jí beze slov říkal: Tak poslouchej. Poslouchej a styď se.
„Ahoj, mami. Jak ti je? Jen jsem chtěl vědět, jak se cítíš,“ pronesl a jeho hlas se během jediné vteřiny úplně proměnil. Všechna tvrdost i kovový chlad zmizely. Nahradila je měkká, sametová, synovská starostlivost.
Byla to odpudivě falešná hra. A Kateřina ji viděla s děsivou jasností.
„Ach, Michálku… Jak by mi bylo… Ležím. Dneska se mi točí hlava. Čekala jsem Kateřinu, vždyť říkala, že se zastaví. Ona nepřijde? Stalo se něco?“
Každé slovo Růženy Procházkaové bylo nasáklé stařeckou ukřivděností a obavou. Nestěžovala si přímo, nevyčítala nahlas. Ale v jejím tónu bylo všechno: samota, opuštěnost, pocit, že na ni všichni zapomněli.
„Ne, mami, nepřijde. Ona má… práci,“ udělal Michal významnou pauzu a do jediného slova dokázal vtěsnat celé obvinění. „Spoustu práce. Důležité věci.“
Kateřina stála opřená o studenou lednici a mlčela. Nepohnula se. Skoro ani nedýchala. Poslouchala ten rozhovor a cítila, jak v ní vůči muži, který stál dva kroky od ní, dohasíná poslední zbytek tepla.
Michal se s ní už jen nehádal. On chladnokrevně, cynicky použil svou nemocnou matku jako beranidlo, kterým chtěl prorazit její vůli. Z matčina strachu, slabosti a osamělosti si udělal zbraň. A namířil ji proti ženě, o níž tvrdil, že ji miluje.
Tohle už nebyla obyčejná podlost. Tohle překročilo hranici, za kterou se něco v člověku definitivně zlomí.
„Jedla jsi něco?“ pokračoval Michal ve svém představení. „Musíš jíst, mami. Víš přece, že hladovět nesmíš.“
„Ale co bych tady sama jedla… Nemám vůbec chuť. Možná je to zase tlak. Vzala jsem si prášek, teď ležím a koukám do stropu. Ještě že jsi zavolal, synku. Jinak by na mě ta sklíčenost úplně padla…“
Michal nechal poslední větu viset ve vzduchu. Dopřál jí čas, aby se vsákla do Kateřinina svědomí. Pak se na ni podíval a neskrýval převahu. V jeho očích stálo: Tak co? Zasáhlo tě to? Už chápeš, jak bezcitná jsi?
Jenže se přepočítal.
Čekal slzy. Čekal provinilý výraz, stud, okamžik, kdy sklopí hlavu a ustoupí. Místo toho před sebou uviděl jen ledovou masku. Její oči, ještě nedávno živé a teplé, se změnily ve dva tmavé, neproniknutelné krystaly. Nebyl v nich hněv. Nebyla v nich ani bolest.
Bylo v nich prázdno.
Prázdno na místě, kde ještě před hodinou stála láska.
Kateřina se nedívala jen na něj. Dívala se skrz něj, až k odpornému jádru jeho činu. V té chvíli pochopila naprosto jasně, že o jeho matku tu ve skutečnosti nejde. Jde o něj. O jeho zkaženou, sobeckou povahu, pro kterou jsou lidé jen prostředky k použití. Matka i ona sama. Všichni měli v jeho světě nějakou funkci, všichni měli sloužit jeho pohodlí, jeho klidu, jeho představě o správném uspořádání života.
„Dobře, mami, odpočívej,“ uzavřel nakonec Michal hovor. „My to tady… vyřešíme. Promluvím si s ní. Všechno bude v pořádku.“
Položil telefon na stůl a v obličeji měl spokojený výraz člověka, který právě vyhrál. Byl přesvědčený, že partie skončila. Že už nezbývá než přijmout jeho vítězství. V duchu už viděl, jak k němu Kateřina přistoupí, obejme ho a konečně připustí, že měl pravdu.