„Proč bych měla každý večer chodit k tvojí matce, koupat ji a měnit jí pleny? Najmi jí pečovatelku, Radku. Já už tohle dál dělat nebudu.“
„Proč jsi dnes nebyla u mámy?“
Radkův hlas, ostrý a zbavený jakékoli něhy, Kateřinu zasáhl jako rána do zad. Stála právě v předsíni a zouvala si boty. S úlevou stahovala z bolavých chodidel úzké kancelářské lodičky na podpatku, které ji celý den mučily. Od rána myslela jen na tenhle okamžik: přijít domů, převléct se do měkkého trička, natáhnout nohy na pohovku a chvíli prostě neexistovat pro nikoho. Z mikrovlnky se už linula vůně ohřívaných lasagní a zaplňovala malý byt příslibem skromného, ale zaslouženého klidu. Radkova otázka tu křehkou pohodu rozbila během jediné vteřiny.
Ani se k němu neotočila.
„Byla jsem v práci, Radku. Zapomněla jsem ti říct, že máme čtvrtletní uzávěrku. Zůstala jsem tam až do konce,“ odpověděla a snažila se, aby její hlas zněl rovně, ne tak vyčerpaně, jak se doopravdy cítila.
On se nepohnul. Stál dál na prahu, mohutný, zamračený, s bundou rozepnutou, ale stále na sobě. Vypadal, jako by se zastavil jen na okamžik, aby vznesl obvinění, a pak zase odešel. V poslední době to byl jeho nový zvyk: nezačínat rozhovor pozdravem, ale výčitkou, dřív než Kateřina stačila popadnout dech.
„Pracovala jsi. To pracujeme všichni. A ona tam seděla sama a čekala. Spoléhala na to, že se po úřadu zastavíš. Domluvili jsme se přece, že k ní budeš každý večer chodit.“
Nebyla to otázka. V jeho slovech už byl rozsudek, jako by její vina byla dávno prokázaná. Kateřina se konečně narovnala a pohlédla na něj. V obličeji měl ten svůj výraz „spravedlivého rozhořčení“, který na něm vídala čím dál častěji. Jako by on byl žalobce a ona obžalovaná, odsouzená už předem.
„V poledne jsem jí volala a řekla jsem jí, že to dnes nestihnu. Odpověděla, že je všechno v pořádku,“ udělala krok směrem ke kuchyni, spíš instinktivně, jako by se chtěla dostat mimo palebnou linii. „Ráno u ní byla sociální pracovnice, nakoupila jí. Nenechala jsem ji bez pomoci.“
„A co ti asi měla říct?“ šel za ní Radek a hlas mu zesílil. „Že je jí špatně a nedojde ani na záchod? Ona si nebude stěžovat, na to je moc hrdá. Tohle máš chápat i beze slov. Ty, jako budoucí hospodyně, jako moje žena, máš takové věci předvídat!“
Zastavil se uprostřed kuchyně a svou přítomností zaplnil celý prostor. Mikrovlnka zapípala, oznámila, že jídlo je hotové, ale nikdo si toho nevšímal. Kateřina se na něj dívala a únava v ní se pomalu přetvářela v něco jiného. V chladné, střízlivé podráždění.
„Radku, nejsem telepat. Jsem člověk, který dneska deset hodin skoro bez přestávky pracoval. Nemůžu se fyzicky roztrhnout na dvě místa.“
„To není omluva. To je výmluva,“ usekl a v očích se mu objevil tvrdý, neústupný lesk. „Péče o ni je tvoje povinnost. Tvoje přímá povinnost jako budoucí manželky. Musíš to pochopit a přijmout jako danou věc.“
Pronesl to s tak neotřesitelnou jistotou, jako by citoval z nějakého domácího zákoníku, který sám sepsal a který měl odteď platit pro všechny. Slovo „povinnost“ zůstalo viset ve vzduchu kuchyně a vytlačilo odtud vůni jídla i zbytky domáckého tepla. Bylo cizí, úřední, chladné jako razítko na listině, kterou člověk podepíše, aniž si pořádně přečte obsah.
Kateřina ztuhla. Přestala vnímat bzučení lednice i tlumený hluk aut za oknem. Dívala se do tváře svého snoubence, muže, za kterého se měla za dva měsíce provdat, a najednou v ní neviděla lásku, starost ani partnera. Viděla kontrolora, který přišel ověřit, zda správně plní zadanou práci. A v té chvíli se celodenní vyčerpání rozplynulo, jako by ho někdo smetl ze stolu. Nahradila ho ledová, dokonale jasná bdělost.
„Povinnost?“ zopakovala tiše, téměř bez důrazu.
Jenže právě to tiché slovo v kuchyni zaznělo hlasitěji než jakýkoli křik. Dívala se mu přímo do očí a v jejím pohledu bylo něco nového: pohled člověka, který na důvěrně známém obraze právě objevil pokřivený detail a pochopil, že mění význam celého výjevu.
„Ano. Co sis myslela?“
Radek spokojeně přikývl, jako by položila tu nejhloupější otázku na světě a on jí konečně musel udělat v hlavě pořádek. Právě to přikývnutí, ten klidný, sebejistý tón, v Kateřině něco definitivně spustily. Ne hysterii. Něco mnohem chladnějšího a konečnějšího. Náhle uviděla celý obraz naprosto čistě, bez růžových filtrů a bez iluzí o jejich společné budoucnosti.