V hlavě se jí začaly míhat útržky plánů, které ještě před chvílí považovala za samozřejmou součást jejich budoucnosti. Bílé šaty, které si minulý týden prohlíželi. Jejich směšné dohady o tom, kam pojedou na svatební cestu. Jeho sliby, že ji bude nosit na rukou a že se o ni vždycky postará. A přes to všechno se najednou přetáhl jiný obraz, ostrý až k nevolnosti, nepříjemně skutečný: ona, vyčerpaná po práci, nejde domů, ale k jeho matce, do bytu prosáklého pachem léků a těžkým, vydýchaným vzduchem.
Viděla vlastní ruce, jak mění plenky. Cítila tupou bolest v zádech z toho, jak zvedá křehké, bezvládné tělo. A v tom výjevu Radek nebyl nikde vedle ní. On seděl v jejich pohodlném bytě, čekal na večeři a ani na vteřinu nepochyboval, že jeho žena přece jen plní to, co je její povinností.
Kateřina se hořce pousmála. V tom úsměvu ale nebyla ani stopa po veselí. Spíš připomínal zvuk struny, která právě praskla.
„Moje povinnost?“ zopakovala tiše, ale v jejím hlase zaznělo cosi tvrdého, kovového. „Takže podle tebe si tě beru proto, abych se stala bezplatnou ošetřovatelkou tvojí matky? Abych ji koupala, krmila lžičkou a do konce jejího života jí měnila plenky? Tohle je ta šťastná rodina, kterou mi nabízíš?“
Radek sevřel obočí a tvář se mu stáhla podrážděním. Tak prudký odpor nečekal. V jeho představě světa měla žena prostě přijmout roli, která jí byla přidělena, a nedělat kolem toho scény.
„Proč to hned tak přeháníš?“ vyhrkl. „Vždyť je to moje máma! Ona mě vychovala, celé noci kvůli mně nespala…“
„Ušetři mě řečí o jejích probdělých nocích,“ přerušila ho ostře Kateřina. „Já teď mluvím o svém životě. O našem životě. Nebo žádný náš život vlastně ani neplánuješ? Bude jenom ten tvůj a tvoje matka, zatímco já budu něco jako domácí personál, který má být ještě vděčný, že dostal příležitost sloužit?“
Radek obešel stůl, opřel se dlaněmi o desku a naklonil se nad ni. Díval se na ni shora. Byl to jeho oblíbený postoj při hádkách, postoj člověka, který chce dát najevo převahu ještě dřív, než dořekne větu.
„Tomu se říká rodina,“ pronesl tvrdě. „A úcta ke starším. V normálních rodinách to takhle funguje. Manželka se stará o muže a o jeho rodiče. To je základ. Můj otec se o svou matku staral až do posledního dne a máma mu s tím pomáhala. Nikdo to nepovažoval za ponížení. Jenže ty… ty jsi zřejmě z jiného těsta. Tobě jde jen o vlastní pohodlí a zábavu.“
Každé jeho slovo se do ní zabodávalo jako drobný jedovatý trn. Snažil se ji ranit. Snažil se v ní vyvolat stud, donutit ji, aby se cítila sobecká, špatná, nevděčná. Jenže přišel pozdě. Něco v ní už se dalo do pohybu a nedalo se to zastavit. Kateřinina duše se pomalu potahovala ledovou zbrojí.
„Ano, Radku, asi opravdu jsem z jiného těsta,“ odpověděla klidně a neuhnula pohledem. „Z takového, ve kterém je manželství partnerství dvou rovnocenných lidí, ne doživotní smlouva o otroctví. Myslela jsem si, že si beru muže, se kterým budu stavět společnou budoucnost. Jenže teď to vypadá, že jsem se ocitla na pracovním pohovoru. Na místo pečovatelky. Bez mzdy.“
„Přestaň s těmi nesmysly!“ udeřil dlaní do stolu. Ne tak silně, aby něco shodil, spíš aby dodal svému hněvu patřičný důraz. „Jen hledáš výmluvy, jak se z toho vyvléct! Vždyť o nic nejde. Zaskočit tam na hodinu, na dvě…“
„Na hodinu nebo dvě?“ zopakovala pomalu. „Každý den? Po práci? A o víkendech nejspíš taky? A kdy budeme žít my, Radku? Kdy budeme spolu? Nebo takhle mají vypadat naše večery? Ty na gauči u televize a já ti budu po telefonu hlásit, jestli jsem už Libuši Benešové vyměnila plenku?“
Na okamžik se mezi nimi rozhostilo dusivé ticho. Kateřina měla pocit, že slyší vlastní dech a tikání hodin někde v kuchyni. Pak se znovu narovnala, jako by se v ní ta otázka musela ozvat ještě jednou, tentokrát ostřeji a bez posledních zbytků pochyb.
„Moje povinnost?“ řekla znovu, tentokrát s ledovým, řezavým sarkasmem. „Takže tvůj plán je, že si mě vezmeš, abys získal ošetřovatelku pro svou matku zadarmo? Abych ji myla, krmila a starala se o všechno, co bude potřeba, dokud bude žít? To je podle tebe manželství? Tohle nazýváš láskou?“
Radkovi ztvrdly rysy. Čelo se mu stáhlo do hluboké vrásky a z obličeje mu zmizela i poslední stopa sebejistého klidu. Takovou Kateřinu neznal. Nebyla tichá, přizpůsobivá ani ochotná ustoupit, jak byl zvyklý.
„Myslel jsem, že mě miluješ,“ procedil nakonec a sáhl po nejposlednější, nejlacinější zbrani, kterou měl.
Kateřina pomalu zavrtěla hlavou.
„Já jsem si to myslela taky,“ řekla tiše. „Jenže dnes jsem pochopila, že ty nehledáš lásku. Hledáš pohodlí. Bezplatný bonus ke svému zařízenému životu. Láska pro tebe znamená, že mlčky přijmu všechno, co mi určíš. Tak tedy ne, miláčku. To není láska.“