„To je obyčejné využívání.“
Ta slova ho zasáhla prudčeji než otevřená facka. Radek se od stolu nepatrně odtáhl, jako by ho někdo postrčil, a tvář se mu zkřivila. Na takovou Kateřinu nebyl připravený. Ne na tu jeho tichou, poddajnou Kateřinu, která dosud raději ustupovala, než aby rozpoutala hádku. A už vůbec nebyl zvyklý, že se na něj dívá takhle — chladně, střízlivě, téměř soudcovsky, jako by ho položila na neviditelnou váhu a výsledek ji hluboce znechutil. Na zlomek vteřiny se mu v očích mihla nejistota, ale hned ji přehlušila další vlna uražené ješitnosti. V tomhle sporu prohrával. A to pro něj bylo nesnesitelné.
Právě tehdy se rozhodl sáhnout po trumfu. Po zbrani, o níž byl přesvědčený, že musí zabrat.
Beze slova vytáhl z kapsy telefon. Dělal to pomalu, okázale, s teatrálností člověka, který chce, aby si každý jeho pohyb našel své publikum. Na Kateřinu se ani nepodíval, přesto cítil její pohled a bral si z něj podivnou jistotu. V seznamu kontaktů našel položku „Máma“, stiskl zelené sluchátko a okamžitě zapnul hlasitý odposlech. Byl to tah všechno, nebo nic. Poslední pokus, jak jí sáhnout na svědomí, na tu část její povahy, kterou on považoval za ženskou slabost.
„Ano, Radečku?“ ozval se z reproduktoru tenký, rozechvělý hlas Libuše Benešové. Zněl unaveně a mdle, jako by se prodíral přes vrstvu vaty. Hlas nemocného, osamělého člověka.
Radek po Kateřině střelil rychlým, vítězoslavným pohledem. Tady to máš. Poslouchej. Poslouchej a styď se.
„Ahoj, mami. Jak ti je? Chtěl jsem jen vědět, jak se cítíš,“ řekl a jeho tón se v jediném okamžiku proměnil. Veškerá tvrdost z něj zmizela, chlad se rozpustil a nahradila ho sametová, měkká, skoro chlapecká starostlivost. Bylo to odpudivé divadlo. A Kateřina najednou až děsivě jasně viděla, jak falešné je.
„Ach, Radečku… Jak by mi bylo… Ležím. Dnes se mi motá hlava. Čekala jsem Kateřinu, vždyť slíbila, že se zastaví. Ona nepřijde? Stalo se něco?“
Každé slovo Libuše Benešové bylo nasáklé stařeckou ublížeností i úzkostí. Nestěžovala si přímo, neřekla nic vyčítavého, a přece její hlas namaloval celou scénu opuštěnosti lépe než jakákoli obžaloba.
„Ne, mami, ona nepřijde. Má… práci,“ pronesl Radek a po slově nechal dlouhou, významnou pauzu, do níž vtěsnal celý balík výčitek. „Hodně práce. Důležité věci.“
Kateřina stála opřená o chladnou lednici a mlčela. Nehnula se. Skoro ani nedýchala. Poslouchala ten rozhovor a cítila, jak v ní dohasíná poslední zbytek tepla k člověku, který stál sotva dva kroky od ní. Radek se s ní nehádal obyčejně. On právě s klidným cynismem použil vlastní nemocnou matku jako beranidlo, aby prorazil její odpor. Vzal matčin strach, její samotu i slabost a proměnil je ve zbraň namířenou proti ženě, o níž tvrdil, že ji miluje. Tohle už nebyla hádka. Tohle překročilo hranici. Bylo to podlé.
„Jedla jsi něco?“ pokračoval Radek ve svém představení. „Musíš jíst, mami. Víš přece, že nemůžeš být nalačno.“
„Ale co bych tu sama jedla… Vůbec nemám chuť. Možná je to zase tlak. Vzala jsem si prášek, ležím tady a koukám do stropu. Je dobře, že jsi zavolal, synku, jinak by na mě ta smutná nálada úplně dolehla…“
Radek nechal její poslední větu viset ve vzduchu. Dal jí čas, aby se usadila, aby prosákla Kateřininým svědomím jako vlhkost zdí. Pak k ní zvedl oči a svou převahu ani neskrýval. Jeho pohled říkal naprosto jasně: Tak co? Zabralo to? Už chápeš, jak bezcitná jsi?
Jenže se přepočítal. Čekal slzy, výčitky, sklopený zrak, okamžité pokání. Myslel si, že jí po tváři přeběhne hanba. Místo toho před sebou uviděl jen ledovou masku. Oči, které ještě nedávno bývaly živé a teplé, se změnily ve dva tmavé, neproniknutelné krystaly. Nebyl v nich hněv. Nebyla v nich ani bolest. Zmizela z nich dokonce i uraženost. Zůstalo jen prázdno. Prázdno přesně na tom místě, kde ještě před hodinou existovala láska.
Kateřina se už nedívala na jeho obličej. Dívala se skrz něj, přímo na pokřivenou podstatu toho, co právě udělal. A v té chvíli definitivně pochopila, že nejde o jeho matku. Nikdy nešlo jen o ni. Šlo o Radka. O jeho shnilý, vypočítavý způsob uvažování, v němž každý člověk představoval jen zdroj. Matka, partnerka, kdokoli — všichni byli pouze rolemi, nástroji, funkcemi určenými k tomu, aby zajišťovaly jeho pohodlí, klid a pocit, že svět se točí správným směrem.
„Dobře, mami, odpočívej,“ uzavřel nakonec Radek hovor. „My to tady… vyřešíme. Promluvím s ní. Všechno bude v pořádku.“
Položil telefon na stůl a ve tváři měl spokojenost člověka, který právě odehrál vítězný tah. Byl si jistý, že partie skončila a že ji vyhrál. Čekal její kapitulaci. Byl přesvědčený, že za okamžik k němu Kateřina přistoupí a obejme ho.