„Přepiš tu chalupu na mou Karolínu. Stejně sis ji nikdy nezasloužila!“
Radim Tomášek odsunul prázdný talíř, pečlivě si otřel ústa papírovým ubrouskem a zadíval se na manželku výrazem člověka, který právě vynesl konečný rozsudek.
Petra Kolářová zůstala stát u dřezu bez jediného pohybu. Proud vody hlučně dopadal do zamaštěné pánve, kapky odstřikovaly na její zástěru. Pomalu sáhla po kohoutku a zavřela ho. Na okamžik měla pocit, že špatně slyšela. Nebo že Radim po vydatné večeři vypustil z úst nějaký nepovedený žert.
„Zopakuj to,“ řekla tiše.
Ani se k němu neotočila. Kupodivu v sobě necítila obvyklý vztek. Jen těžké, lepkavé nepochopení, které se jí rozlévalo po hrudi.
„Co na tom chceš opakovat?“ rozhodil Radim rukama a pohodlně se opřel o lavici v kuchyňském koutě.
„Říkám, že chalupa by se měla převést na Karolínu. Ona ji potřebuje víc. Má hypotéku, tři kluky, těm by čerstvý vzduch prospěl. Ty tam akorát ničíš záhony a hrbíš se nad hlínou.“
Petra si opláchla prsty pod tenkým proudem vody, setřásla z nich kapky a teprve potom se k němu obrátila.
Tu chalupu koupila před třemi lety. Nebyla to žádná náhoda ani rozmar. Šla za tím dlouho. Nejdřív prodala maličký byt po babičce, starý panelákový kousek na samém okraji města. K tomu přidala všechny úspory, které si od studentských let odkládala stranou, zatímco si odpírala dovolené, lepší kabát i nové kozačky. Pozemek se nakonec objevil skoro jako zázrak. Krásný kus země, na něm poctivý srubový dům. Jen zanedbaný, unavený a léta neudržovaný.
Radim tehdy nehnul ani prstem. Prohlásil, že ho podobné radosti s pozemkem vůbec nezajímají. On je prý člověk z města. Rýpat se v záhonech je podle něj zábava pro důchodce.
Na opravy nejezdil. Plot nespravil. Prkna nenosil. Za celé tři roky nevzal do ruky kladivo ani jednou. Zato na grilování přijížděl spolehlivě. Vždycky až ve chvíli, kdy bylo všechno hotové. A ještě si s sebou na víkend vodil kamarády.
A teď tedy slyšela, že si chalupu nezasloužila.
Petra se zády opřela o kuchyňskou linku a založila si mokré ruce na prsou.
„No to je zajímavé,“ pronesla pomalu.
Dívala se na svého muže a nedokázala pochopit, s jakým klidem to celé říká.
„Takže já jsem ji koupila. Já jsem do ní vložila svoje peníze. Já jsem ji dala dohromady. Ale potřebuje ji tvoje sestra? A z jakého důvodu?“
„Protože jsme rodina!“ vyštěkl Radim.
Těžce se zvedl od stolu, jako by se ho její otázka hluboce dotkla a urazila jeho nejčistší úmysly.
„Karolína se v tom svém dvoupokojovém bytě dusí!“ pokračoval důrazně. „Kluci jsou bledí jako stěna. Celé dny sedí u telefonů. Lázně si dovolit nemůže, to stojí hromadu peněz. Táhne je sama. A nám tam stojí celý dům jen tak!“
„Nestojí jen tak.“
Petra posunula sklenici s nedojedeným lečem blíž k okraji stolu.
„Trávím tam celé léto. Je to moje útočiště. Jezdím tam po práci, abych měla chvíli ticho. Každý víkend jsem tam.“
„Ale prosím tě!“ mávl Radim otráveně rukou.
Obešel stůl a postavil se přímo proti ní.
„Jaké útočiště? Sedíš tam sama a už jsi z toho úplně zdivočela. Mohla by ses jednou zachovat jako příbuzná a ustoupit. Karolíně jsem to už slíbil. Řekl jsem jí, že se v květnu můžou nastěhovat.“
Petře se na okamžik sevřelo hrdlo a v hlavě se jí začala vracet vzpomínka na Karolíninu návštěvu z minulého léta.