Vybavila se jí Karolína Tesařová, jak se u ní na chalupě objevila minulé léto. Přijela tehdy jedinkrát.
Procházela se po pečlivě zametených cestičkách, tvářila se, jako by všude cítila něco nepříjemného, a nahlas hodnotila i barvu záclon na verandě. Za celou dobu ji ani nenapadlo nabídnout se, že po sobě umyje hrnek nebo talíř. Zato dokázala půl odpoledne nadávat, že se internet pořádně chytá jen u plotu. Typická městská slečinka, přesvědčená, že se kolem ní má svět točit jen proto, že existuje. Manžela vyhodila sama, výživné jí chodilo pravidelně, ale při každé příležitosti ze sebe dělala chudinku.
A téhle ženě měla Petra Kolářová odevzdat svůj dům?
„Takže tys jí to slíbil,“ řekla pomalu Petra.
Snažila se udržet hlas klidný. Nechtěla začít křičet.
„No jistě. A co na tom je?“
Radim Tomášek jen pokrčil rameny, naprosto přesvědčený, že jeho postoj je neprůstřelný.
„Nejsi přece žádná lakomá ženská. Jedno léto vydržíš ve městě. Nic se ti nestane, klimatizaci tu máme. A chalupu na ni přepíšeme darovací smlouvou, ať se neplatí zbytečné poplatky. Karolína bude klidnější, když bude mít jistotu, že ji odtamtud nevyhodíš, kdyby ses náhodou zasekla.“
Petře se na vteřinu až zatočila hlava. Nečekala tak čistou, ničím nezastřenou drzost.
Dívala se na muže, se kterým strávila patnáct let života, a měla pocit, že před ní stojí cizí člověk. Nebo spíš ne. Poznávala ho až příliš dobře, jen ho poprvé viděla bez růžového filtru. On tomu opravdu věřil. Věřil, že může rozhodovat o jejím majetku. Že jeho rodina je nedotknutelná svatost. A její práce, peníze i přání jsou jen ženské vrtochy, které se dají smést ze stolu.
„A co tvoje víkendové grilování?“ zeptala se jedovatě. „Kde budeš s kamarády pít pivo? Karolína vás tam srovná do latě dřív, než rozděláte oheň.“
„O to se nestarej!“ mávl Radim spokojeně rukou. „S Karolínou jsme se domluvili. Na víkendy budu jezdit za nimi. Sauna, maso, všechno jak má být. Bratrovi vždycky prostře stůl. Na rozdíl od někoho.“
Významně se podíval na prázdnou pánev.
„Výborně. Ty sis to vážně zařídil dokonale.“
Petra pomalu zavrtěla hlavou.
„Rozhazovat cizí majetek, na to člověk nepotřebuje žádný zvláštní rozum. Jenže na jednu věc jsi zapomněl, Radimku.“
„Na co jsem jako zapomněl?“ zamračil se.
Přikročil blíž. Do obličeje mu začala stoupat krev.
„Ta chalupa je moje. Podle papírů. Podle spravedlnosti. A taky podle zákona. Peníze z prodeje babiččina bytu ležely na mém účtu. Tvoje sestra s tím domem nemá společného vůbec nic. A mimochodem, ty taky ne.“
Radim zrudl až ke krku. Žíly na šíji se mu napjaly.
„Tak takhle teď mluvíš!“ vybuchl. „Když se nosí peníze domů, tak je to společná domácnost! Ale jak má člověk pomoct příbuzným, najednou je všechno jen tvoje?!“
„Jaké peníze nosíš domů?“ protáhla Petra posměšně.
Už se nedokázala zarazit.
„Myslíš tu svoji výplatu? Tu, která vystačí akorát na benzín do tvého auta a cigarety? Nájemné a služby platíme třetím rokem z mojí karty. A jídlo kupuju ze svých odměn.“
„Ty jsi naprosto bezcitná sobkyně, Petro!“ zařval Radim.