Nepříjemné skutečnosti k němu jako by vůbec nedoléhaly. Místo odpovědi začal pochodovat po kuchyni sem a tam a rukama máchal tak prudce, až to vypadalo, že smete ze stolu hrnky.
„Patnáct let jsem s tebou promarnil!“ chrlil ze sebe. „Nejlepší roky života! V práci jsem nechal zdraví! A ty by ses kvůli jednomu pozemku nejradši zadusila vlastní lakotou! Vlastním synovcům nepřeješ střechu nad hlavou! Studená, bezcitná ženská!“
Sypal ze sebe jednu omšelou výčitku za druhou. Přesně ty věty, které používal pokaždé, když potřeboval Petru zatlačit do kouta. Hrával na vinu, na soucit, na rodinu. Dělal to už tolikrát, že by to mohla odříkat spolu s ním.
Dřív by se stáhla. Začala by vysvětlovat, omlouvat se, uhlazovat situaci, dokazovat mu, že není žádná mrcha, že jeho příbuzné přece nemá v nenávisti. Jenže tentokrát, když pozorovala jeho rudý obličej a vypoulené oči, necítila strach ani potřebu se bránit. Jen těžkou, tupou únavu. Najednou jí přišlo nesnesitelně líto všech roků, energie a nervů, které věnovala péči o toho přerostlého kluka.
Na stole se rozvibroval Radimův telefon. Displej se rozsvítil a na něm naskočilo jméno: „Karolína“.
Radim se zarazil uprostřed nádechu. Popadl mobil, rychle přijal hovor, jenže v rozčilení omylem ťukl na hlasitý odposlech.
„Tak co, bráško?“ ozval se do celé kuchyně veselý hlas jeho sestry. „Už mě nebaví čekat. Mluvil jsi s tou svojí? Kdy si můžeme přijet pro klíče? Klukům jsem to už slíbila, balí si věci. A vyřiď jí, ať tam nechá lednici. Tu naši starou nechceme, u ní stojí úplně slušná.“
Radim zbledl. Křečovitě začal bušit prstem do displeje, dokud reproduktor nezmlkl. Pak si přitiskl telefon k uchu.
„Kájo, zavolám ti zpátky. Teď tu… řešíme podrobnosti. Jo? Později.“
Hovor ukončil a položil mobil na stůl displejem dolů. Trapně si odkašlal, jako by se právě nic zásadního nestalo.
„No vidíš,“ navázal po chvíli, už méně jistě. „Oni už si balí. Takhle se lidi nechovají, Petro. Člověk by měl mít nějaké srdce.“
Pak jako by se rozhodl vytáhnout poslední zbraň.
„Jestli ten dům nepřepíšeš, tak vážně nechápu, proč spolu ještě vůbec žijeme!“
Zíral na ni s výrazem někoho, kdo právě položil na stůl trumfové eso. Čekal zděšení. Čekal, že se Petra lekne slova rozchod, vrhne se mu kolem krku a začne slibovat, že všechno napraví.
Petra se jen opřela dlaní o hranu kuchyňské linky a zadívala se mu přímo do očí.
„Děkuju, Radime,“ pronesla klidně.
Zamrkal. Všechen jeho útočný zápal se najednou vytratil, jako by narazil do zdi. Její klid ho znejistil víc než křik.
„Cože? Za co mi děkuješ?“ zeptal se podezíravě.
„Za to, že jsi to konečně řekl nahlas. A taky za to, že jsi po mně chtěl tu chatu.“
Mluvila tiše, bez jediného zvýšeného tónu.
„Pořád jsem pochybovala. Říkala jsem si, že možná přeháním. Že máš třeba jen těžké období, problémy v práci, nervy. Přemýšlela jsem, že to ještě vydržím. Ale ty jsi mi to teď vysvětlil tak přehledně, že už není o čem přemýšlet.“
„O čem to sakra mluvíš?“
Radimův hlas ztratil svou dřívější jistotu. Objevilo se v něm cosi ječivého, skoro panického.
„O tom, že nevolnictví už bylo dávno zrušeno. A já nemám v úmyslu dál ti dělat servis, zatímco ty budeš řešit potíže své sestřičky na můj účet.“
Petra se otočila a vyšla z kuchyně do předsíně.
Radim se za ní loudal. Pantofle mu těžce šoupaly po laminátové podlaze. Pořád ještě nedokázal uvěřit, že jeho dokonale připravený plán právě praskl ve švech.
Petra došla ke skříňce pod zrcadlem a otevřela ji.