Martin Kovář stál mezi dveřmi ložnice s rukama založenýma na prsou. Ani se neobtěžoval zout a na světlém, čerstvě vysátém koberci po jeho teniskách okamžitě zůstaly dvě tmavé šmouhy.
Kateřina Čermáková pomalu sklopila fén. V uších jí ještě doznívalo tiché hučení, ale manželova slova zaslechla naprosto jasně. Jedno po druhém.
„Taky tě ráda vidím,“ pronesla tiše a dívala se na něj jen přes odraz v zrcadle. „A proč mi Veronika nezavolala sama?“
„Aby zase poslouchala tvoje otrávené řeči?“ Martin udělal krok dovnitř a nespokojeně se zašklebil. „Ví moc dobře, jaký máš k ní postoj. Volala mi máma. Říkala, že Veronika je úplně na pokraji sil. Má dvě malé děti, Pavel Malíř je zase někde pracovně pryč. Potřebuje se prostě jednou vyspat a zajet si do nákupního centra pro pár věcí.“
„A kvůli tomu mám zahodit všechno, co jsem si naplánovala na víkend?“ Kateřina se k němu konečně otočila čelem.
„Jaké zahodit, Káťo? Jaké plány?“ odfrkl si. „Vždyť budeš v sobotu sedět doma. No tak se jednou nepodíváš na seriál. Je takový problém pomoct rodině?“
„Žádný seriál jsem sledovat nechtěla, Martine. Na tuhle sobotu čekám tři měsíce. Přihlásila jsem se na kurz zahradní architektury a zaplatila ho. První lekce začíná zítra v deset dopoledne.“
Manžel jen mávl rukou, jako by právě slyšel naprostou maličkost.
„Prosím tě, nepřeháněj. Tráva, keříky, záhonky. Přesuneš si to na další měsíc. Veronika se tři dny pořádně nevyspala. To je ti jí vážně líto pomoct? Vždyť máš ty děti ráda.“
„Mám je ráda, když je vidím o svátcích na dvě hodiny,“ ucítila Kateřina, jak se v ní zvedá starý, dlouho potlačovaný vztek. „Ale nepodepsala jsem se tvojí sestře jako bezplatná chůva. Proč její muž odjede na služební cestu a děti mám hlídat já? Proč ne jeho příbuzní? Nebo tvoje máma?“
„Máma je stará a má tlak!“ zvýšil Martin hlas. „A Pavlovi rodiče bydlí v jiném městě, to přece víš. Zkrátka jsem Veronice řekl, že tam v devět ráno budeš. Nedělej z toho divadlo.“
Otočil se a zamířil do chodby, jako by tím rozhovor považoval za ukončený. Kateřina zůstala stát na místě. Uvnitř ní jako by někdo přepnul skrytý vypínač. Pět let. Celých pět let byla pro jeho rodinu tou, která vždycky všechno zachrání. Je potřeba vytapetovat u tchyně? Kateřino, ty máš přece vkus, pomoz. Má někdo pohlídat Veroničinu kočku? Kateřino, stejně pracuješ doma u počítače, vezmi si ji k sobě. A teď přišly na řadu děti.
Vyšla za ním do předsíně. Martin už seděl na taburetu a rozvazoval si tkaničky u tenisek.
„Zavolej jí a řekni, že nepřijedu,“ oznámila pevným hlasem.
Znehybněl. Zvedl hlavu a v obličeji se mu objevilo upřímné ohromení.
„Co jsi to řekla?“
„Řekla jsem, že zítra nikam nejedu. Mám program. Už před dvěma týdny jsem ti připomínala, že tenhle víkend mám obsazený. Zapomněl jsi?“
„Káťo, jsi vůbec normální?“ Martin se postavil a napřímil se v celé své výšce. „Já už jsem to slíbil. Máma tam uklidňuje Veroniku a říká jí, že zítra přijede Katka a se vším pomůže. Chceš, abych jí teď volal a udělal z nás sobce?“
„Ne z nás, Martine. Ze sebe. Slíbil jsi něco, co nemáš dělat ty. Tak tam zítra jeď sám. Pohlídáš synovce, přebalíš mimino, půjdeš s nimi na procházku. A zároveň tím pomůžeš své sestře.“
„Ty ses zbláznila?“ vyhrkl. „Jsem chlap, co tam asi budu dělat s kojencem? A kromě toho mám zítra garáž, domlouvali jsme se s klukama, že se podíváme na auto.“
Kateřina to nevydržela a hořce se uchechtla.
„Takže tvoje auto a tvoji kamarádi jsou důležité plány. Moje studium, které jsem si sama zaplatila, jsou jen nějaké keříky a tráva. A cizí děti mám hlídat já jen proto, že se tak rozhodla tvoje matka?“
„To nejsou žádné cizí děti, jsou to moji synovci!“ vybuchl Martin a jeho hlas se prudce vyhoupl do podrážděné výšky.