„Co se to s tebou stalo?“ pokračoval už zvýšeným hlasem, jako by se v něm něco utrhlo. „Kde se v tobě vzalo tolik zloby a sobectví? Dřív jsi byla normální. Vždycky jsi pomohla.“
Kateřina se na něj podívala unaveně, bez snahy cokoli uhladit.
„Dřív jsem byla hloupá, Martine. Snažila jsem se být ta hodná pro tvoji matku i pro tvoji sestru. Jenže teď už prostě nemůžu. Jsem vyčerpaná.“
Martin po ní střelil nenávistným pohledem, vytáhl mobil a rychle vyťukal číslo.
„Mami, ahoj,“ pronesl do telefonu okázale nahlas, aby Kateřina slyšela každé slovo. „Jo, máme problém. Kateřina se sekla. Tvrdí, že má nějaké strašně důležité kurzy a je jí úplně jedno, že je Veronika na dně. Ano… Taky tomu nemůžu uvěřit. No, takovou ženu doma zřejmě mám. Dobře, ozvu se ti později.“
Hovor ukončil a obrátil k ní tvář staženou ledovým pohrdáním.
„Spokojená? Máma je z toho skoro v slzách. Říkala, že by od tebe takovou bezcitnost nikdy nečekala.“
„Je mi to jedno, Martine.“
„Tak jsi pitomá,“ vyštěkl, popadl bundu a vyrazil z bytu. Dveře za ním práskly tak prudce, až se chodba otřásla.
Kateřina zůstala stát v prázdné předsíni. Srdce jí tlouklo jako splašené a prsty se jí nepatrně chvěly, jenže místo obvyklého pocitu viny se v ní najednou rozlilo něco nečekaného. Lehkost. Téměř jasná, zvonivá úleva. Pomalu se nadechla. Konečně to vyslovila nahlas.
Zbytek večera se táhl v dusivém tichu. Martin se vrátil pozdě, aniž by cokoli vysvětloval, a demonstrativně si ustlal na pohovce v obýváku. Kateřina za ním nešla a nezačala prosit o rozhovor. Nastavila si budík na osmou, připravila si oblečení na ráno a usnula překvapivě hlubokým spánkem.
Ráno ji probudilo zvonění telefonu. Displej mobilu se rozzářil a ukázal jméno tchyně: Věra Matoušeková.
Kateřina si tiše povzdechla, přejela prstem po obrazovce a přiložila telefon k uchu.
„Ano, paní Matoušeková, dobré ráno.“
„Kačenko, dobré ráno,“ ozval se hlas tchyně nezvykle sladce a měkce. Po včerejších slzách, o nichž Martin tak přesvědčivě mluvil, v něm nebylo ani památky. „Zlatíčko, copak jste se to s Martinem kvůli takové maličkosti pohádali? Nezlob se na něj, on má jen strach o sestru.“
„Já se nezlobím, paní Matoušeková. Ale své plány měnit nebudu.“
„Ale poslechni mě, jsem starší a něco už vím,“ začala tchyně konejšivě vrkat. „Chlapi jsou v tomhle jako děti, potřebují klid a jistotu. Jaképak kurzy, Kačenko? Je ti třicet, k čemu ti bude nějaká zahradní architektura? Vždyť máte vlastní chalupu, tam si můžeš zkoušet, co chceš. A Veronice je opravdu špatně. Pláče, a když bude takhle nervózní, může přijít o mléko. To je pro tebe takový problém pohlídat tři hodiny děti? Vždyť tě ti malí mají rádi.“
„Paní Matoušeková, já už jsem se rozhodla,“ odpověděla Kateřina klidně, ale pevně. „Jestli je na tom Veronika tak špatně, proč za ní nezajedete vy? Jste v důchodu a sobotu máte volnou.“
Na druhém konci nastalo na okamžik ticho. Pak se tón Věry Matoušekové rázem proměnil. Veškerá medová měkkost zmizela a hlas ztvrdl, byl ostrý a pichlavý.
„Já už jsem si svoje odseděla, když jsem vychovávala Martina a Veroniku! A zdraví taky nemám takové, abych běhala za dvouletými dětmi. Myslela jsem, že patříš do rodiny, Kateřino. Věřila jsem, že se na tebe dá spolehnout. Ale ty, jak se ukazuje, myslíš jen na sebe. Dobře. Martin si z toho udělá závěry.“
„Ať si každý udělá závěry, jaké chce,“ řekla Kateřina a hovor ukončila.
Vyšla z ložnice. Martin už seděl u stolu, pil čaj a něco si četl v telefonu. Když se objevila ve dveřích, ani nezvedl oči.
„Volala tvoje máma,“ oznámila Kateřina, zatímco si nalévala vodu.
„Vím. Už mi psala,“ odpověděl temně. „Říkala, že ses s ní bavila jako se služkou. Jsi drzá, Katko. Vůbec tě nepoznávám.“
„Nejsem drzá. Jen jsem se konečně naučila říkat ne. Tobě i tvojí matce.“
„Tak si trhni,“ vyletěl Martin, prudce vstal, popadl klíče od auta a zamířil ke dveřím. „Sázej si ty svoje keře sama. Sobecká mrcho.“
Dveře za ním znovu hlasitě bouchly a Kateřina zůstala sama.