Do začátku kurzu zbývala ještě hodina. Kateřina se bez dlouhého přemýšlení převlékla, upravila si vlasy, nanesla trochu líčení a zastavila se před zrcadlem. Z odrazu na ni nehleděla uštvaná žena, která je připravená na první písknutí přiběhnout a řešit cizí problémy. Dívala se na sebe upravená, hezká a překvapivě klidná žena, která konečně začínala věřit sama sobě.
Samotná lekce ji úplně pohltila. Výklad o zahradních stylech, rozvržení pozemku, optickém členění prostoru i o tom, jak správně kombinovat rostliny, poslouchala se zatajeným dechem. Popisovala stránku za stránkou, zaplnila téměř celý blok poznámkami, dala se do řeči s několika sympatickými lidmi a po dlouhé době cítila, že ji něco opravdu baví. Žádné myšlenky na Veroničiny rozmazlené děti, na Martinovu uraženost ani na věčné výčitky jeho matky se jí do hlavy nedostaly.
Kolem druhé odpoledne, právě během přestávky, se telefon znovu rozvibroval. Tentokrát na displeji svítilo jméno Veroniky Kovářové. Kateřina na okamžik zaváhala, pak hovor přijala.
„Ano, Veroniko?“
„Ty máš vůbec nějaké svědomí?!“ vyrazilo z telefonu tak pronikavě, až Kateřina instinktivně odtáhla mobil od ucha. V pozadí usedavě plakalo dítě. „Kvůli tvojí paličatosti mám celý den v háji! Nikam jsem nejela! Jiřík vyvádí, malá mi visí na rukou, máma přijela a za hodinu jí vyletěl tlak, teď leží na gauči s hadrem na hlavě! Martin zalezl do garáže a vypnul si telefon! Jsi spokojená? O tohle ti šlo?“
„Veroniko, uklidni se,“ přerušila ji Kateřina chladně. „A vysvětli mi, co s tím mám společného. Jsou to tvoje děti. Tvůj muž odjel. Tvoje matka se nabídla, že pomůže. Proč za to mám nést vinu já?“
„Protože jsi měla přijet!“ zaječela Veronika. „Martin řekl, že pomůžeš! Počítali jsme s tebou!“
„Tvůj bratr neměl žádné právo slibovat něco za mě. Já jsem nikomu nic neodsouhlasila. Nauč se to zvládat sama, nebo si na pár hodin zaplať chůvu, když je toho na tebe moc. Peníze na to máte.“
„Strč si svoje rady někam!“ vyštěkla Veronika. „Jsi bezcitná potvora! A do mého domu už v životě nevkročíš!“
Spojení se přerušilo. Kateřina ještě několik vteřin hleděla na zhaslý displej. Srdce jí bušilo rychleji než obvykle, ale strach necítila. Ani výčitky. Jen pevné, čisté vědomí, že tentokrát neudělala nic špatného.
Po skončení kurzu se domů nespěchala vracet. Zastavila se v malé kavárně, objednala si pozdní oběd a k němu zákusek. Představa, že vejde do bytu, kde na ni pravděpodobně čeká další bouře, ji nelákala. Jenže utíkat nešlo donekonečna. Krátce po páté zasunula klíč do zámku a otevřela.
Už z chodby bylo jasné, že doma rozhodně není klid. V předsíni stály Martinovy tenisky a vedle nich boty jeho matky. Kateřina sevřela rty, odložila klíče a zamířila do obývacího pokoje.
Výjev, který se jí naskytl, působil skoro divadelně. Na pohovce seděla bledá Věra Matoušeková, v ruce držela hrnek čaje a tvářila se, jako by právě unikla smrti. Martin se kolem ní nervózně točil a podával jí nějaké prášky. V křesle se mračila Veronika Kovářová a kolébala v náručí roční dcerku, která už napůl usínala. Dvouletý Jiřík mezitím jezdil autíčkem po parketách a hlasitě u toho bručel.
Jakmile se Kateřina objevila, všichni ztichli. Martin se narovnal a vrhl po ní pohled plný zlosti.
„Tak ses uráčila,“ procedil mezi zuby. „Podívej se, kam jsi tuhle rodinu dostala. Máme kvůli tobě volat záchranku, mámě tlak vyskočil přes dvě stě. Veronika sotva stojí na nohou.“
Kateřina za sebou zavřela dveře do obýváku a zůstala stát uprostřed místnosti. Kabát si nesundala, kabelku nechala viset na rameni.
„A proč jste všichni tady?“ zeptala se tiše. „Proč nejste u Veroniky doma?“
„Protože mámě je zle, tak jsme ji přivezli sem!“ zvýšil hlas Martin. „A Veronika přece nemůže být sama se dvěma dětmi a nemocnou matkou! Chápeš vůbec, co jsi způsobila tou svojí sobeckostí?“
Věra Matoušeková na pohovce slabě zasténala a přitiskla si dlaň na čelo.
„Kateřino, jak můžeš mít tak klidné svědomí…“ pronesla vyčítavě. „My jsme se k tobě vždycky chovali jako k vlastní.“