„A ty kvůli nějakým kytičkám pošlapeš lidi, kteří jsou ti nejbližší.“
Veronika Kovářová se v křesle ušklíbla a jedovatě si odfrkla.
„Ale prosím tě, mami, proč jí to vůbec vysvětluješ?“ pronesla pohrdavě. „Jí je každý ukradený. Hlavně že její veličenstvo stihlo ten svůj kurz. My se tady můžeme zbláznit, mámě je špatně, děti řvou, ale ona se baví.“
Kateřina Čermáková přejela pohledem nejprve po Martinovi, pak po jeho matce a nakonec po Veronice. V tu chvíli v sobě nenašla už ani špetku soucitu. Nezbyla v ní ani potřeba obhajovat se, vysvětlovat nebo prosit o pochopení. Zůstalo jen chladné znechucení z té okaté hry na vinu a výčitky.
„Tak dost,“ řekla nahlas a tak pevně, že tím přerušila další bolestné zasténání Věry Matoušekové. „Tohle divadlo právě skončilo. Věro, jestli máte tlak dvě stě, zavoláte si záchranku a necháte se odvézt do nemocnice. Nejezdíte přes půl města na návštěvu, abyste tady dramaticky ležela na gauči. Veroniko, ty máš vlastní třípokojový byt a manžela, který vydělává dost na to, abys na jeden den zaplatila chůvu z agentury. A ty, Martine… ty ses dneska opravdu překonal. Schoval ses v garáži, vypnul telefon, nechal matku i sestru na holičkách, a nakonec ze všeho uděláš viníka mě?“
„Jak to mluvíš s mojí mámou?“ vyjel Martin a udělal krok k ní. Obličej mu zrudl vztekem. „Už vážně nevíš, kde jsou hranice? Okamžitě se omluv mámě i Veronice!“
„Na to čekat nemusíš,“ odsekla Kateřina. „Já už vám nebudu dělat neplacenou služku. A nehodlám dál obětovat svůj čas na řešení problémů tvé rodiny jen proto, že vám to tak vyhovuje.“
„Tak takhle?“ vyrazil ze sebe Martin pobouřeně. „V tom případě si sbal věci a vypadni! Tenhle byt je můj a já ho platím!“
Místností se rozlilo ticho. Věra Matoušeková rázem přestala naříkat a se zjevným zájmem upřela oči na snachu. Veronice se na rtech objevil vítězoslavný úsměv. Obě si zřejmě myslely, že právě padl rozhodující argument. Že Kateřina zbledne, sklopí hlavu, možná se rozpláče a bude prosit o odpuštění.
Kateřina však jen klidně přikývla.
„Výborný nápad, Martine. Máš pravdu. Byt je opravdu tvůj, pořídil sis ho ještě před svatbou. Odjedu ráda.“
Otočila se, zamířila do ložnice a ze skříně vytáhla velký kufr. Nepotřebovala přemýšlet. Ruce se jí pohybovaly jistě, skoro automaticky. Do kufru začala skládat džíny, svetry, šaty, spodní prádlo i kosmetickou taštičku. Ve dveřích se po chvíli objevil Martin. Z jeho předchozí suverenity nezbylo skoro nic. V tváři měl nejistotu a zmatení.
„Katko, co to děláš…?“ zeptal se už mnohem tišeji. „Ty si fakt balíš věci? Kvůli takové hlouposti chceš rozbít rodinu?“
„Pro tebe je to hloupost,“ odpověděla, aniž zpomalila. „Pro mě je to pět let života, během kterých jste se mnou zacházeli, jako bych neměla vlastní potřeby ani právo na odpočinek. Před pár minutami jsi mě vyhodil z domova jen proto, že jsem odmítla hlídat děti tvojí sestry. Až budeš mít čas, zkus se nad tím zamyslet.“
„Řekl jsem to v afektu,“ zabručel a pokusil se přijít blíž. „Ale ty jsi nás k tomu dohnala sama. Všichni už toho máme dost. Omluv se mámě a tím to uzavřeme.“
Kateřina zatáhla zip na kufru, narovnala se a podívala se mu přímo do očí.
„Ne, Martine. Uzavřené už to je. Odjíždím k mámě. Příští týden podám žádost o rozvod. V rodině, kde jsem jen pohodlný bezplatný zdroj a kde nikoho nezajímají moje přání, nezůstanu už ani jediný den.“
Vzala kufr za madlo a vykročila ke dveřím. Martin se ji ještě pokusil chytit za zápěstí, ale prudce se mu vytrhla.
V předsíni ji doprovázely ohromené pohledy Věry i Veroniky. Vítězné výrazy jim z obličejů zmizely. Věra Matoušeková dokonce zapomněla držet ruku na čele.
„Kateřino, ty ses snad zbláznila!“ vykřikla za ní Veronika. „Kvůli takové pitomosti se budeš rozvádět?“
Kateřina se neohlédla. Otevřela vchodové dveře, vytáhla kufr na chodbu a pevně za sebou zabouchla.
Venku ji ovanul svěží jarní vítr. Kráčela směrem ke stanovišti taxi, za sebou táhla kufr a poprvé po dlouhých pěti letech se nadechla zhluboka a bez tíhy na prsou. Bylo jí naprosto jedno, co si teď v tom bytě říkají. Tentokrát se postavila sama za sebe. A právě to bylo její největší vítězství.