Hana Urbanová uslyšela naléhavé zvonění u dveří a ani na okamžik nepochybovala, kdo stojí za nimi. Nepříjemně se jí sevřelo srdce. Marcela Králová se opět objevila bez ohlášení, přesně tak, jak to měla ve zvyku. Když Hana otevřela, spatřila tchyni s objemnou taškou přes rameno a spokojeným úsměvem, jako by jí celý byt už dávno patřil.
„Ahoj, drahoušku!“ zazpívala Marcela Králová a bez čekání na pozvání vešla dovnitř. „Řekla jsem si, že vás s Petrem Krejčím navštívím. Snad vám to nevadí?“
Hana polkla. Vadilo jí to, samozřejmě. Jenže vyslovit to nahlas nedokázala.
„Pojďte dál,“ dostala ze sebe. „Petr Krejčí je ještě v práci, ale brzy dorazí.“
„Výborně!“ Marcela Králová se rozhlédla po předsíni i obýváku takovým pohledem, jako by prováděla kontrolu pořádku. „Zatím připravím večeři. Chci synovi dopřát něco pořádného, domácího. Ne pořád tyhle…“ významně se podívala na Hanu, „rychlé náhražky jídla.“
Hana pevně sevřela čelisti. Vařit uměla velmi dobře a Petr Krejčí to věděl. Tchyně však zjevně přijela s jasným plánem: pokazit jí náladu hned od první minuty.
Zatímco Marcela Králová hlučně úřadovala v kuchyni, Hana se snažila věnovat vlastním povinnostem. Jenže napětí v ní narůstalo s každým zašramocením hrnce. Asi po půlhodině se z kuchyně ozval podrážděný hlas:
„Hano! Okamžitě sem pojď!“
Hana spěchala ke dveřím kuchyně a tam se zarazila. Marcela Králová stála u sporáku, v ruce držela lžíci a ve tváři měla výraz hlubokého rozhořčení.
„Ochutnej to!“ přikázala a natáhla k ní lžíci s polévkou.
Hana opatrně usrkla. Hned se zašklebila. Polévka, kterou uvařila už předchozí den, byla přesolená.
„Jak jsi něco takového mohla dopustit?“ rozhodila tchyně rukama. „To se nedá jíst! Chudák Petr Krejčí, vůbec nechápu, jak tohle snáší…“
„Ale já jsem tam dala soli jen trochu,“ namítla Hana zmateně. „Polévku jsem ochutnávala a slaná rozhodně nebyla.“
„Nevím, jak jsi ji ochutnávala,“ odsekla Marcela Králová, „ale přesolená je. Právě ses o tom sama přesvědčila.“
Hana beze slova sledovala, jak tchyně okázale vylévá celý hrnec do dřezu. Přitom si polohlasně brumlala něco o nezodpovědných mladých manželkách. Haně to uvnitř vřelo, ale přinutila se mlčet.
Další ráno ji čekalo nové překvapení v koupelně. Namydlila si vlasy a sáhla po šamponu. Místo známé husté hmoty jí však do dlaně stekla řídká tekutina. Otevřela oči a zjistila, že v lahvičce od šamponu je kondicionér, zatímco v obalu od kondicionéru se nachází šampon.
„Marcelo Králová,“ zavolala, když vyšla ze sprchy s mokrými vlasy, „neprohodila jste náhodou obsah lahviček v koupelně?“
„Jakých lahviček?“ zeptala se tchyně nevinně a objevila se v chodbě. „Ach, těchhle… Ne, ničeho jsem se ani nedotkla! Možná jsi to včera ve spěchu popletla sama. Na takové maličkosti je potřeba dávat pozor. Dobrá hospodyně přece vždycky ví, kde co má.“
Hana cítila, jak jí trpělivost ubývá po kapkách. Marcela Králová se tím vším očividně bavila a se zájmem sledovala každou její reakci. V očích jí probleskoval výsměch, který se ani příliš nesnažila skrývat.
Třetí den jejího pobytu začal dalším nepříjemným překvapením.