Zmizely Haniny černé lodičky. Právě toho rána spěchala do práce víc než jindy a pobíhala po bytě s rostoucí panikou, protože je nemohla najít ani v předsíni, ani v ložnici, ani pod věšákem.
„Neviděla jste moje černé boty?“ zeptala se nakonec Marcely Králové.
Tchyně zvedla obočí, jako by ji ta otázka upřímně překvapila.
„A nedala sis je přece do skříně? To je zvláštní… Možná ses pořádně nepodívala.“
Boty se po dlouhém hledání objevily ve spíži. Stály tam úhledně srovnané za odpadkovým košem. Když se Hana zeptala, jak se proboha mohly dostat z předsíně právě tam, Marcela jen neurčitě pokrčila rameny.
„To opravdu netuším. Třeba je odtáhla kočka.“
Žádnou kočku doma neměli.
Petr Krejčí si po návratech z práce samozřejmě všímal, že má jeho žena sevřenou tvář a podrážděný pohled. Jenže všechno přičítal únavě, pracovním starostem a napětí z toho, že s nimi dočasně bydlí jeho matka. Marcela Králová se totiž v přítomnosti syna měnila k nepoznání. Byla něžná, ohleduplná, pozorná a dokonale milá.
„Petříku, zlatíčko,“ cukrovala pokaždé, když mu nandávala večeři, „ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím. A tvoje Hana je tak hodná. My dvě si báječně rozumíme, viď, drahoušku?“
Hana jen mlčky přikývla a snažila se, aby jí z obličeje nebylo poznat, jak moc ji to celé vytáčí. Petr se spokojeně usmíval. Měl radost, že se „jeho dvě ženy“ nakonec dokázaly domluvit.
Na konci týdne už však měla Hana nervy napnuté k prasknutí. Každé ráno ji čekala nová naschvál připravená drobnost. Jednou zmizel krém na obličej a našel se až v lednici. Jindy byla zubní pasta najednou prázdná, protože ji někdo vymačkal do umyvadla. Další den nemohla najít klíče od auta, které nakonec ležely v mrazáku.
Marcela Králová u toho pokaždé předstírala naprosté zmatení. A vždycky dokázala přijít s vysvětlením, v němž nakonec vyšla jako viník Hana. Jednou byla nepozorná, podruhé roztěkaná, potřetí zkrátka neschopná hospodyně.
„Já vážně nechápu, jak to s tebou Petr zvládá,“ povzdechla si tchyně jednou a významně zavrtěla hlavou. „U mě doma byl vždycky dokonalý pořádek. Každá věc měla svoje místo.“
Petr býval po celém dni v práci unavený a do podrobností se nepouštěl. Jen Hanu prosil, aby měla víc trpělivosti.
„Máma už není nejmladší,“ říkal smířlivě. „Možná si něco splete. Neber si to tak.“
Jenže Hana dobře věděla, že Marcela si neplete vůbec nic. Každý její kousek byl promyšlený, přesný a provedený s téměř chirurgickou pečlivostí.
Vrchol přišel v sobotu ráno. Hana se rozhodla vyprat povlečení – nádhernou krémovou hedvábnou soupravu, kterou dostala od maminky jako svatební dar. Pro ni to nebylo jen obyčejné ložní prádlo. Mělo zvláštní hodnotu, skoro posvátnou. Připomínalo jí začátek nového života, mateřskou lásku i tiché požehnání do manželství.
Pečlivě vložila hedvábí do pračky, přidala speciální prostředek na jemné tkaniny a nastavila šetrný program. Marcela Králová se mezitím motala v kuchyni a hrála si na pracovitou hospodyni, která má pořád plné ruce práce.
Asi po hodině se Hana vrátila k pračce, aby prádlo pověsila. Jakmile otevřela dvířka, ztuhla. Na okamžik měla pocit, jako by se jí pod nohama propadla podlaha.
Celá souprava byla nenávratně zničená. Krémové hedvábí se obarvilo do jemně růžového odstínu a mezi prádlem se okázale vyjímal zářivě rudý dámský ponožkový pár, přesněji jedna ponožka. Hana nic podobného nikdy neměla.
„Co to má znamenat?!“ vykřikla a vytáhla rudou ponožku z bubnu pračky.
Na její výkřik okamžitě přiběhla Marcela Králová s dokonale nevinným výrazem ve tváři.
„Ježíši, co se stalo?“