Marcela Králová se zadívala do bubnu pračky, pak na zničené povlečení a teatrálně rozhodila rukama.
„Proboha živého! Jak se něco takového mohlo stát?“
„Odkud se tady vzala tahle ponožka?“ Hana Urbanová jí mávala rudým kouskem látky přímo před očima.
„To opravdu netuším!“ Marcela nasadila výraz tak dokonalého úžasu, až působil nepřirozeně. „Třeba jsi ji tam zapomněla ty. Nebo Petr včera něco pral, kdo ví?“
„Tohle je vaše ponožka!“ Hana cítila, jak se jí vztek rozlévá po celém těle jako vařící voda. „Hodila jste ji tam schválně!“
„Zbláznila ses?“ ohradila se tchyně dotčeně. „Proč bych ničila cizí věci? Vždyť to nedává žádný smysl!“
Jenže její oči ji prozrazovaly. V koutcích pohledu se jí míhaly spokojené jiskřičky, které se marně snažila skrýt. Bylo zřejmé, že si Hanino zoufalství vychutnává.
„To povlečení mi dala maminka ke svatbě,“ vypravila ze sebe Hana hlasem, který se třásl pláčem i hněvem. „Stálo strašné peníze.“
„No a?“ Marcela jen lhostejně pokrčila rameny. „Je to pořád jen ložní prádlo. Koupíte si jiné. A vůbec, kdybys byla pečlivější hospodyně, podobné nehody by se ti nestávaly.“
To už bylo příliš. Hana měla pocit, jako by se v ní něco přetrhlo. Všechno ponížení, všechny drobné naschvály, celotýdenní ústrky a urážky se v jediném okamžiku vyvalily ven.
„Dost!“ vykřikla tak prudce, až Marcela o krok couvla. „Tohle už snášet nebudu. Sbalte si věci a okamžitě odejděte z mého bytu!“
Marcela se zatvářila, jako by vůbec nechápala, o čem je řeč.
„Hano, jsi v pořádku? Co to povídáš? Já jsem přece nic neudělala!“
„Nic?“ Hana už se nedokázala ovládat. „Celý týden mi děláte ze života peklo! Přesolujete mi polévku, přerovnáváte moje věci, přeléváte šampon s kondicionérem, a teď jste mi ještě zničila prádlo! Myslíte si, že jsem hloupá a ničeho si nevšimnu?“
„To jsou nesmysly!“ pokusila se Marcela přejít do protiútoku. „Máš jen pocuchané nervy. Měla by ses nechat vyšetřit, než začneš takhle obviňovat lidi kolem sebe.“
„Ven!“ Hana ukázala ke dveřím. „Okamžitě odejděte z mého domu. A už nikdy sem nejezděte bez ohlášení!“
Hluk probudil Petra Krejčího, který se za chvíli objevil ve dveřích koupelny. Rozespalý a zmatený těkal pohledem od rozzuřené manželky k matce, jež se tvářila ublíženě a bezradně.
„Co se tady děje?“ zeptal se opatrně.
„Tvoje matka mě celou dobu šikanuje!“ vyhrkla Hana a ukázala mu zničené růžové povlečení. „Podívej se, co udělala s dárkem od mojí mámy!“
Petr vzal látku do rukou, promnul ji mezi prsty a zachmuřil se.
„Mami, jak se v pračce ocitla tvoje ponožka?“
„Já nevím, synku,“ pronesla Marcela měkce a znovu se pokusila o nevinný tón. „Asi tam spadla omylem. Hana na mě křičí, jako bych to udělala schválně…“
„Protože schválně to bylo!“ nenechala se Hana umlčet. „Celý týden provádí jednu podlost za druhou. Jednou nasype sůl do polévky, podruhé mi prohodí lahvičky v koupelně, pak mi schová věci. A teď tohle!“
Petr se na matku zadíval pozorněji než předtím. Teprve teď si všiml něčeho, co mu dosud unikalo — za hranou její uraženosti se skrývalo špatně potlačované zadostiučinění.
„Mami,“ řekl pomalu, „ty jsi s tím opravdu neměla nic společného?“
Marcela Králová v tu chvíli pochopila, že její hra je prozrazena.