Její tvář se v jediném okamžiku proměnila. Pečlivě nasazená maska dotčené nevinnosti se rozpadla a na jejím místě se objevila podrážděnost.
„A co má být, jestli jsem v tom prsty měla?“ odsekla. „Jen jsem zkoušela, jaká z ní bude manželka! A ona hned začne vyvádět. Povaha k ničemu!“
„Jak jsi to mohla udělat?“ Petr Krejčí na ni hleděl jako na cizího člověka. „Proč?“
„Protože pro svého syna chci pořádnou ženu, ne takovouhle hysterku!“ Marcela Králová už se ani nesnažila cokoli předstírat. „Podívej se na ni! Řve na člověka, který by mohl být její matkou. Kde má úctu? Kde má vychování?“
„Úcta se nedá vynutit,“ vyhrkla Hana Urbanová a hlas se jí třásl vztekem. „Tu si člověk musí zasloužit. A vy se chováte jako protivná, zlomyslná stará ženská!“
„Dost,“ zarazil je Petr a zvedl ruku. „Mami, sbal si věci. Volám taxi.“
„Cože?“ Marcela na něj vytřeštila oči. „Ty mě kvůli téhle… kvůli téhle osobě vyhazuješ? Vlastní matku?“
„Kvůli mé ženě,“ odpověděl Petr pevně. „Kvůli ženě, kterou jsi svými naschvály dohnala až sem.“
Zatímco Marcela Králová rozhořčeně házela věci do tašky a hlasitě si přitom stěžovala na nevděk, Petr objednal taxi. Hana zůstala stát v kuchyni. V prstech stále svírala zničené prádlo a po tvářích jí tiše stékaly slzy.
Petr k ní přišel a sklopil zrak.
„Promiň,“ řekl tiše. „Netušil jsem, že se k tobě chová takhle.“
„Tvoje matka mě nenávidí,“ vzlykla Hana. „A udělá všechno pro to, aby nás rozdělila.“
„Neudělá,“ přitáhl si ji k sobě. „Odteď sem bez ohlášení nepřijede. A jestli se tě ještě jednou pokusí ponížit nebo ti ublížit, může na náš byt zapomenout.“
Když taxi dorazilo, Marcela se ještě pokoušela zahrát roli ukřivděné oběti.
„Petříku, vzpamatuj se!“ spustila ve dveřích. „Ta ženská tě obrací proti vlastní matce!“
„Mami, tohle sis způsobila sama,“ řekl Petr unaveně a pomohl jí odnést tašku. „Proč jsi musela Hanu trápit?“
„Chtěla jsem si ověřit, co je zač!“
„Tak sis to ověřila. Teď víš, že má páteř a nenechá sebou zametat.“
Doprovodil ji k autu, posadil tašku vedle ní a sklonil se k otevřenému okénku.
„Příště se před návštěvou ozvi. A přestaň s těmi svými zkouškami a naschvály. Jestli Hanu znovu urazíš, nečekej, že tě tu někdo přivítá s otevřenou náručí.“
Marcela něco zamumlala, ale Petr už ustupoval od auta. Díval se, jak taxi odjíždí, a teprve potom se vrátil domů.
Hanu našel tam, kde ji nechal — v kuchyni. V rukou stále držela hedvábné prádlo, jehož barva byla nenávratně zničená.
„Je mi to líto,“ řekl Petr. „Koupím ti nové.“
Hana zavrtěla hlavou.
„O peníze nejde,“ odpověděla sotva slyšitelně. „Dala mi ho máma. Říkala, že mi má přinést štěstí…“
Petr ji objal ještě pevněji.
„Štěstí není v prádle,“ zašeptal. „Je v tom, že jsme spolu. A že nás nikdo nerozdělí. Ani moje máma.“
Hana se k němu přitiskla a poprvé po několika dnech cítila, jak z ní pomalu opadává sevření a strach. Chápala, že tím nic nekončí a že ji s tchyní nejspíš čeká ještě dlouhý boj. Tentokrát však věděla jednu zásadní věc: Petr stojí při ní.
Marcela Králová mezitím seděla v taxíku cestou na chalupu a v hlavě si skládala plán odvety. Neměla v úmyslu ustoupit tak snadno. Ta drzá holka bude ještě litovat, že se jí postavila.
Ale to už je jiný příběh.