Tereza Nováková zaslechla naléhavé zvonění u dveří a ještě dřív, než došla do předsíně, tušila, kdo stojí za nimi. Nepříjemně se jí sevřelo srdce. Iveta Petříčeková se zase objevila bez jediného zavolání, přesně tak, jak to mívala ve zvyku. Když Tereza otevřela, spatřila tchyni s velkou taškou přehozenou přes rameno a s výrazem člověka, který si je jistý, že jeho příchod musí všechny potěšit.
„Dobrý den, drahoušku!“ zazpívala Iveta Petříčeková a bez čekání na pozvání vplula dovnitř. „Řekla jsem si, že se na vás s Tomášem přijedu podívat. Snad ti to nevadí?“
Tereza naprázdno polkla. Vadilo jí to, samozřejmě. Jenže vyslovit to nahlas si netroufla.
„Pojďte dál,“ dostala ze sebe. „Tomáš je ještě v práci, ale brzy bude doma.“
„Výborně!“ Tchyně se rozhlédla po bytě takovým způsobem, jako by prováděla kontrolu pořádku. „Než přijde, udělám večeři. Chci synovi dopřát pořádné domácí jídlo, ne tyhle…“ významně sjela Terezu pohledem, „polotovary a rychlovky.“
Tereza pevně stiskla zuby. Vařit uměla velmi dobře a Tomáš Kolář to věděl. Iveta Petříčeková však zjevně přijela s jasným cílem: zkazit jí náladu hned od prahu.
Zatímco se tchyně zabydlela v kuchyni a hlučně tam přerovnávala nádobí, Tereza se snažila věnovat svým věcem. Jenže napětí v ní narůstalo každou minutou. Asi po půl hodině se z kuchyně ozval rozhořčený hlas:
„Terezo! Okamžitě sem pojď!“
Tereza spěšně vešla do kuchyně a zůstala stát mezi dveřmi. Iveta Petříčeková stála u sporáku se lžící v ruce a tvářila se, jako by právě odhalila zločin.
„Ochutnej tohle!“ podala jí lžíci s polévkou.
Tereza opatrně ochutnala a mimoděk se zašklebila. Polévka, kterou uvařila den předtím, byla přesolená.
„Jak jsi mohla něco takového dopustit?“ rozhodila tchyně rukama. „Vždyť se to nedá jíst! Chudák Tomáš, nechápu, jak tohle může snášet…“
„Ale já tam dala soli jen trochu,“ namítla Tereza zmateně. „Včera jsem ji ochutnávala a slaná takhle rozhodně nebyla.“
„Nevím, jak jsi ji ochutnávala, ale přesolená je. Právě ses o tom sama přesvědčila.“
Tereza beze slova sledovala, jak Iveta Petříčeková teatrálně vylévá polévku do dřezu a přitom si pro sebe mumlá něco o nezodpovědných mladých manželkách. Uvnitř se v Tereze všechno vařilo, přesto se ovládla.
Další ráno na ni čekalo překvapení v koupelně. Namydlila si vlasy, sáhla po šamponu, ale místo známé husté tekutiny jí do dlaně vyklouzla řídká směs. Otevřela oči a zjistila, že v lahvi od šamponu je kondicionér, zatímco v lahvi od kondicionéru se nachází šampon.
„Iveto Petříčeková,“ zavolala, když vyšla ze sprchy s mokrými vlasy, „nepřelila jste náhodou obsah lahviček v koupelně?“
„Jakých lahviček?“ zeptala se tchyně s dokonale nevinným výrazem, když se objevila v předsíni. „Ach, těchhle… Ne, na nic jsem nesahala. Nejspíš sis je včera ve spěchu popletla sama. Na takové drobnosti musí být člověk pozornější. Dobrá hospodyně vždycky ví, kde co má.“
Tereza cítila, jak z ní trpělivost odkapává po malých kapkách. Bylo čím dál zřejmější, že se Iveta Petříčeková dobře baví tím, jak ji vyvádí z míry. V očích jí pokaždé na okamžik probleskl špatně skrývaný posměch.
Třetí den tchyniny návštěvy pak začal další podivnou nepříjemností, která Tereze definitivně vzala klid.