Ráno totiž Tereza zjistila, že jí zmizely černé lodičky. Už tak měla zpoždění do práce a teď v panice prohledávala celý byt, od předsíně až po ložnici.
„Neviděla jste moje černé boty?“ zeptala se Ivety Petříčekové, která se tvářila, jako by se jí celá záležitost vůbec netýkala.
„A nedala sis je náhodou do skříně?“ podivila se tchyně s přehnaně nevinným výrazem. „To je zvláštní… Možná ses jen pořádně nepodívala.“
Boty se nakonec našly v komoře. Stály tam pěkně srovnané za odpadkovým košem. Když se Tereza zeptala, jak se mohly ocitnout zrovna tam, Iveta pouze pokrčila rameny.
„Nemám nejmenší ponětí. Třeba je tam odtáhla kočka.“
Jenže žádnou kočku neměli.
Když se Tomáš Kolář vracel večer z práce, pokaždé si všiml napjaté tváře své ženy. Vysvětloval si to ale obyčejnou únavou a nervozitou z toho, že mají doma jeho matku. Iveta Petříčeková se totiž před synem měnila v zosobnění laskavosti, ohleduplnosti a mateřské péče.
„Tomášku, miláčku,“ švitořila u večeře, zatímco mu nakládala na talíř, „ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím. A tvoje Tereza je tak hodná. My dvě si přece skvěle rozumíme, viď, drahoušku?“
Tereza jen mlčky přikývla. Snažila se nedat najevo, jak moc ji to divadlo dráždí. Tomáš se spokojeně usmíval, protože měl radost, že se „jeho dvě ženy“ dokázaly domluvit.
Na konci týdne už však měla Tereza nervy napnuté k prasknutí. Každé ráno ji čekala další drobná podlost. Jednou zmizel krém na obličej a objevil se v lednici. Jindy byla zubní pasta zničehonic prázdná, protože ji někdo vymačkal do umyvadla. Pak zase nemohla najít klíče od auta, které nakonec ležely v mrazáku.
Iveta Petříčeková u toho pokaždé předstírala naprosté zmatení a vždycky našla vysvětlení, z něhož vyšla jako viník Tereza. Buď byla nepozorná, nebo roztržitá, případně se ukázalo, že prostě není dost dobrá hospodyně.
„Já opravdu nechápu, jak s tebou Tomáš může žít,“ povzdechla si tchyně a významně zavrtěla hlavou. „U mě doma panoval vždycky dokonalý pořádek. Každá věc měla své místo.“
Tomáš, vyčerpaný po celém dni, se do podrobností nepouštěl. Jen Terezu prosil, aby byla shovívavější.
„Máma už není nejmladší,“ říkal jí. „Možná si něco plete. Neber si to tak.“
Tereza ale viděla až příliš jasně, že Iveta si neplete vůbec nic. Každý její kousek byl promyšlený dopředu a provedený s téměř chirurgickou přesností.
Zlom přišel v sobotu dopoledne. Tereza se rozhodla vyprat ložní prádlo, nádhernou smetanovou hedvábnou soupravu, kterou dostala od maminky jako svatební dar. Nebylo to pro ni obyčejné povlečení. Mělo v sobě kus vzpomínky, něhy i požehnání do nového života.
Opatrně ho vložila do pračky, přidala speciální prostředek na jemné tkaniny a nastavila šetrný program. Iveta Petříčeková se mezitím pohybovala v kuchyni a předstírala, že je zabraná do domácích prací.
Asi po hodině se Tereza vrátila, aby prádlo vyndala a pověsila. Jakmile otevřela dvířka pračky, zatajil se jí dech a na okamžik měla pocit, že se pod ní propadla podlaha.
Celá souprava byla nenávratně zničená. Smetanové hedvábí chytilo jemně růžový odstín a mezi jednotlivými kusy prádla ležela jako výsměch jasně rudá dámská ponožka. Tereza žádné takové ponožky nevlastnila.
„Co to má znamenat?!“ vykřikla a vytáhla ponožku z bubnu.
Na její výkřik okamžitě přiběhla Iveta Petříčeková s tváří dokonale nevinného člověka.
„Proboha, co se stalo?“ vyhrkla.