Pohlédla do bubnu na zničené prádlo, teatrálně rozhodila rukama a zasténala:
„Ježíši na nebi… jak se tohle mohlo stát?“
„Odkud se tady vzala tahle ponožka?“ Tereza jí mávala rudým kusem látky přímo před očima.
„To opravdu netuším!“ Iveta Petříčeková nasadila výraz člověka, který právě slyší něco naprosto neuvěřitelného. „Třeba jsi ji tam nechala sama. Nebo možná včera něco pral Tomáš.“
„To je vaše ponožka!“ Tereze se v hrudi vařil vztek tak prudce, až se jí třásly ruce. „Schválně jste ji hodila dovnitř!“
„Ty ses snad pomátla!“ ohradila se tchyně dotčeně. „Proč bych ničila cizí věci? To je přece úplný nesmysl.“
Jenže její oči ji prozrazovaly. V koutcích se jí mihotalo spokojené pobavení, jako by se sotva držela, aby se nezačala usmívat. Terezino zděšení si vychutnávala.
„To povlečení mi dala maminka ke svatbě,“ vypravila ze sebe Tereza přiškrceným hlasem, v němž se mísily slzy s zuřivostí. „Stálo hromadu peněz.“
„A co má být?“ Iveta jen pokrčila rameny. „Je to pořád jen ložní prádlo. Koupíte si nové. A mimochodem, kdybys byla pečlivější hospodyňka, podobné nehody by se ti nestávaly.“
Tohle už překročilo všechny meze. V Tereze jako by něco prasklo. Všechno ponížení, všechny drobné naschvály a dusivá bezmoc, které se v ní celý týden hromadily, se najednou provalily ven.
„Dost!“ zařvala tak ostře, až Iveta o krok ucouvla. „Už to nebudu snášet ani minutu! Sbalte si věci a okamžitě odejděte z mého bytu!“
Iveta Petříčeková se zatvářila nechápavě.
„Terezo, jsi v pořádku? Co to povídáš? Vždyť jsem nic neudělala.“
„Nic?“ Tereza už se neovládala. „Celý týden mě tady ponižujete! Přesolíte mi polévku, přehazujete mi věci, nalijete šampon do lahvičky od kondicionéru a teď mi zničíte svatební dárek od mámy! Myslíte si, že jsem úplně hloupá a ničeho si nevšimnu?“
„To jsou směšné výmysly,“ pokusila se tchyně přejít do protiútoku. „Máš jen rozhozené nervy. Měla by ses poradit s lékařem.“
„Ven!“ Tereza ukázala ke dveřím. „Ihned opusťte můj domov. A už se sem nikdy neopovažujte přijet bez ohlášení!“
Hluk probudil Tomáše Koláře. Přiběhl do koupelny rozespalý, ale jakmile uviděl svou rozzuřenou ženu a matku, která se tvářila ublíženě a zmateně, okamžitě zpozorněl.
„Co se tady děje?“ zeptal se a pohledem přejížděl z jedné na druhou.
„Tvoje matka mě celou dobu cíleně trápí!“ vyhrkla Tereza a ukázala mu zničené prádlo. „Podívej se, co udělala s dárkem od mojí mámy.“
Tomáš vzal narůžovělé hedvábí do rukou, prohlédl si ho a zamračil se.
„Mami, jak se v pračce ocitla tvoje ponožka?“
„Já nevím, synku,“ řekla Iveta a znovu se pokusila nasadit bezbranný výraz. „Asi tam spadla omylem. Tereza na mě křičí, jako bych to udělala naschvál…“
„Naschvál!“ skočila jí Tereza do řeči. „Celý týden provádí jednu podlost za druhou. Jednou nasype sůl do polévky, pak mi prohodí lahvičky v koupelně, schovává moje věci a teď tohle!“
Tomáš se na matku zadíval pozorněji než kdy dřív. A v jejích očích konečně zahlédl něco, čeho si dosud nevšímal: špatně zakrytou radost z vítězství.
„Mami,“ pronesl opatrně, „opravdu jsi nic z toho neudělala?“
Iveta Petříčeková pochopila, že její hra právě praskla.