Z tváře Ivety Petříčekové se v jediném okamžiku vytratila hraná ublíženost. Místo ní se objevila podrážděnost a vztek, který už ani nezkoušela schovávat.
„No a co, kdybych to udělala?“ odsekla. „Chtěla jsem jen zjistit, jaká z ní bude manželka! A ona hned vyvádí jako smyslů zbavená. Taková povaha je k ničemu!“
„Jak jsi mohla?“ Tomáš Kolář na ni hleděl otřeseně. „Proč jsi to vůbec dělala?“
„Protože pro svého syna chci normální ženu, ne tuhle hysterku!“ Iveta konečně odhodila poslední zbytky přetvářky. „Podívej se na ni! Řve na člověka, který je dvakrát starší než ona. Kde má úctu? Kde má vychování?“
„Úcta se musí zasloužit!“ vyhrkla Tereza Nováková a ani na krok neustoupila. „A vy se chováte jako zlomyslná stará ženská!“
„Dost,“ pronesl Tomáš tvrdě a zvedl ruku, aby je obě zastavil. „Mami, sbal si věci. Zavolám ti taxi.“
„Cože?“ Iveta Petříčeková na něj zůstala nevěřícně zírat. „Ty vyhazuješ vlastní matku kvůli téhle… téhle…“
„Kvůli mé ženě,“ přerušil ji Tomáš pevným hlasem. „Kvůli ženě, kterou jsi svými naschvály dohnala až na pokraj zhroucení.“
Zatímco Iveta s hlasitým rozhořčením pobíhala po pokoji a házela své věci do tašky, Tomáš objednal vůz. Tereza stála v kuchyni, v rukou stále držela zničené prádlo a po tvářích jí tiše stékaly slzy.
Tomáš k ní pomalu přišel.
„Promiň,“ řekl tiše. „Netušil jsem, že se k tobě chová takhle.“
„Tvoje matka mě nenávidí,“ vzlykla Tereza. „A udělá cokoli, jen aby nás rozeštvala.“
„Neudělá,“ objal ji. „Odteď sem nepřijede bez ohlášení. A jestli se ještě jednou pokusí ti ublížit, může na cestu k nám zapomenout.“
Když taxi dorazilo, Iveta Petříčeková se ještě pokoušela hrát roli nevinné a ukřivděné oběti.
„Tomáši, vzpamatuj se!“ naléhala. „Ta ženská tě štve proti vlastní matce!“
„Mami, za tohle si můžeš sama,“ odpověděl unaveně, když jí pomáhal odnést tašku ke dveřím. „Proč ses musela Tereze mstít takovým způsobem?“
„Chtěla jsem vyzkoušet její povahu!“
„Tak jsi ji vyzkoušela. Teď víš, že ji má. A že si nenechá všechno líbit.“
Usadil matku do taxíku, sklonil se k otevřenému okénku a dodal:
„Příště svou návštěvu oznam předem. A přestaň s těmi svými… kousky. Jestli Tereze ještě někdy ublížíš, nečekej, že tě u nás někdo přivítá s otevřenou náručí.“
Iveta něco zamumlala, ale Tomáš už od auta odstoupil a nechal vůz odjet.
Když se vrátil do bytu, našel Terezu znovu v kuchyni. Stála na stejném místě a v dlaních svírala zničený kousek prádla. Jemné hedvábí už nenávratně změnilo barvu.
„Je mi to hrozně líto,“ řekl Tomáš. „Koupím ti nové.“
„O peníze nejde,“ zašeptala Tereza. „Dostala jsem ho od maminky. Říkala, že mi má přinést štěstí…“
Tomáš ji k sobě přitáhl.
„Štěstí není v prádle,“ řekl měkce. „Je v tom, že jsme spolu. A nikdo nás od sebe nerozdělí. Ani moje matka.“
Tereza se k němu přitiskla a poprvé po několika dnech cítila, jak z ní pomalu opadá napětí. Věděla, že tím spor s tchyní zdaleka neskončil. Spíš naopak — byla to teprve první bitva v dlouhé válce. Ale jedno už věděla jistě: Tomáš stojí na její straně.
Iveta Petříčeková se mezitím natřásala v taxíku cestou na chatu a v hlavě už si skládala plán odvety. Rozhodně se nehodlala vzdát tak snadno. Ta drzá holka ještě bude litovat, že se jí postavila.
Ale to už je jiný příběh.