Ne aby si každý žil jen podle vlastní tvrdohlavosti.
„Ale maminka je hodná…“ pípl Šimon.
„Hodná možná je,“ odsekla Marta Pavlíčeková, „jenže se nechová správně. Až se tatínek vrátí z práce, pěkně mu povíš, jak ti maminka dovoluje všechno, co tě napadne. Takhle to dopadá, když doma není žádný řád.“
Lucie Navrátilová se bez hlesu přiblížila ke kuchyni. Pootevřenými dveřmi viděla tchyni stát nad Šimonem, který seděl u stolu, a prudce rozhazovat rukama, jako by přednášela před plnou třídou.
„Chlap má být v rodině ten, kdo rozhoduje,“ pokračovala Marta Pavlíčeková neoblomně. „Ženská má stát při něm a poslouchat. Tak to prostě odjakživa chodí. Já jsem tvého dědečka respektovala celý život, a proto naše rodina držela pohromadě.“
„Jenže mamka říká, že s tátou jsou si rovní…“
„Co říká maminka!“ odfrkla si tchyně pohrdavě. „Maminka toho napovídá. Ty dávej na babičku. Já už mám něco za sebou a vím, jak život funguje.“
Šimon seděl se sklopenýma očima. Ramena měl stažená, prsty zaťaté do malých pěstí. Lucii bodlo u srdce. Viděla, že její syn je zmatený, neví, komu má věřit, a právě tím se trápí nejvíc.
„Babi, a co když se bude maminka zlobit?“
„Toho se neboj. Maminka chvíli bručí a pak ji to přejde. Důležité je, abys všechno říkal tatínkovi. On si s ní promluví a vysvětlí jí, co a jak.“
„Já ale nechci, aby se máma s tátou hádali…“
„Hádky nebudou, když maminka konečně pochopí, kdo je doma pánem.“
Víc už Lucie poslouchat nedokázala. Vešla do kuchyně a její pohled se zastavil nejdřív na synovi, potom na tchyni. Marta sebou trhla a na okamžik jí přes tvář přeběhla nejistota.
„Á, Lucie, ty už jsi doma? Dnes nějak brzy…“
„Ano, dnes brzy,“ odpověděla Lucie klidně. „Marto Pavlíčeková, tímhle rozhovor skončil.“
„Jaký rozhovor? Jen jsme si s vnukem povídali…“
„Povídali. A teď už to stačilo.“
Tchyně se narovnala a na tvářích se jí objevily rudé skvrny.
„To už si nemůžu promluvit ani s vlastním vnukem?“
„Můžete. O škole, o kamarádech, o knížkách, o čemkoli normálním. Ale nebudete mu vykládat, kdo se má komu podřizovat.“
„Já mu předávám životní pravdy!“
„Svoje pravdy si prosím nechte pro sebe.“
Marta Pavlíčeková popadla ze židle kabelku a prudce do ní strčila brýle.
„Vidíš to, Šimonku?“ pronesla babička, zatímco zapínala zip. „Takhle tvoje maminka mluví se staršími lidmi. Samá neúcta.“
„Marto Pavlíčeková,“ Lucie udělala krok blíž, „jestli chcete se Šimonem pomáhat, budu ráda. Ale výchova je věc moje a Milanova. Ne vaše.“
„A co jsem podle tebe já? Cizí člověk?“
„Jste babička. Tak se jako babička chovejte. Ne jako velitelka celé domácnosti.“
Tchyně se prudce otočila. V očích jí blýskl vztek.
„Velitelka domácnosti? Kdo si myslíš, že jsi, abys mi poroučela? Možná je tenhle byt napsaný na tebe, ale rodina je snad společná!“
„Rodina ano. Byt ne. Ten je můj.“
„Jak jako tvůj? Můj syn tady žije a můj vnuk tady vyrůstá!“
„Váš syn tu bydlí, protože jsem s tím souhlasila. A náš syn bude vychováván tak, jak se dohodneme já a jeho otec.“
Marta Pavlíčeková se postavila do průchodu a založila si ruce na prsou.
„Můj syn má ve vlastním domově právo rozhodovat!“
„Má právo se vyjádřit,“ řekla Lucie pevně. „Ale poslední slovo tady mám já.“
„Ty?“ Tchyně pootevřela ústa, jako by ji ta představa upřímně šokovala. „A z jakého důvodu prosím tě?“
Lucie přešla k oknu a na chvíli pohlédla ven. Na dvoře si děti hrály u pískoviště, ženy seděly na lavičkách a probíraly své každodenní starosti. Úplně obyčejný letní podvečer na sídlišti.
„Marto Pavlíčeková,“ začala tiše, ale každé slovo vyslovila zřetelně, „řeknu to jednoduše. Byt je napsaný na mě. Účty platím já. Jídlo nakupuji já. O opravy a všechno kolem domácnosti se starám já. Váš syn se sem po práci vrací odpočívat. Do mého bytu.“
„On vydělává peníze!“
„Vydělává. A já si toho vážím. Jenže výplata nedává nikomu právo komandovat majetek, který mu nepatří.“
„Nepatří? Vždyť je to tvůj manžel!“
„Manžel ano. Vlastník ne.“
Tchyně zmlkla. Bylo vidět, že se snaží spolknout, co právě slyšela. Šimon seděl u stolu a očima těkal mezi maminkou a babičkou.
„Mami,“ ozval se tiše, „můžu jít do pokoje?“
„Samozřejmě. Úkoly už máš hotové?“
„Jo. Dělali jsme je s babičkou.“
„Dobře, šikula. Běž.“
Chlapec se sesmekl ze židle a rychle vyklouzl z kuchyně; za okamžik za ním tiše klaply dveře dětského pokoje.