V kuchyni zůstaly jen ony dvě.
„Ty už ses úplně utrhla ze řetězu,“ procedila Marta Pavlíčeková mezi zuby. „Z vlastního muže děláš hlupáka.“
„Z Milana hlupáka nedělám,“ odpověděla Lucie klidněji, než se sama cítila. „Ale vás žádám, abyste se přestala plést do našeho manželství.“
„Já se vám do manželství nepletu! Já vychovávám vnuka!“
„Ne. Vy mu vtloukáte do hlavy nesmysly o tom, kdo má poroučet a kdo poslouchat.“
„To nejsou žádné nesmysly. To jsou základy rodiny.“
„Možná základy té vaší. My doma fungujeme jinak.“
Marta Pavlíčeková prudce popadla kabelku a vykročila ke dveřím. Na prahu se ještě otočila.
„Uvidíme, co na to řekne můj syn. Je to chlap, takže rozhodnutí je na něm.“
„Je to chlap,“ přikývla Lucie, „ale není majitelem mého bytu.“
„A kdo si vlastně myslíš, že jsi?“ vybuchla tchyně. „Máš nějaký papír z katastru a hned se cítíš jako královna?“
Lucie se pomalu odvrátila od okna a zadívala se starší ženě přímo do očí.
„Něco jste si spletla. Majitelka tohohle bytu jsem tady já. Ne vy.“
Dveře za Martou Pavlíčekovou práskly tak silně, až se zachvěla skla v rámech. Lucie zůstala stát uprostřed kuchyně. Pak beze spěchu sklidila ze stolu hrnky, talířek se zbytky sušenek i cukřenku. Ruce měla pevné, netřásly se, ale v hrudi se jí stáhl nepříjemný uzel. Věděla, že k tomu jednou dojít muselo. Přesto jí z toho bylo těžko.
Druhý den ráno, právě když Šimon Marek snídal, zazvonil Lucii telefon. Volala sousedka Zuzana Krejčíová.
„Lucie, nevadilo by ti, kdybych Šimona vzala do školy s sebou? Stejně vedu i tu svoji.“
„Zuzko, moc děkuju. To mi dneska vážně pomůže.“
„Stalo se něco? Většinou ho přece vodí tvoje tchyně.“
„To je na dlouhé povídání. Někdy ti to vysvětlím.“
Šimon se na maminku překvapeně podíval, ale nic nenamítal. Dojedl, sbalil si aktovku, vlepil Lucii pusu na tvář a odběhl k sousedce. Jakmile za ním zaklaply dveře, Lucie vzala mobil a vytočila číslo Marty Pavlíčekové.
„Paní Pavlíčeková, přijeďte prosím. Musíme si promluvit.“
„Po tom včerejšku? Nejsem si jistá, jestli vůbec chci…“
„Přijeďte. Je to důležité.“
Objevila se asi za hodinu. Posadila se v kuchyni ke stolu, ruce sepnuté před sebou. Tvář měla tvrdou, rty sevřené do úzké čárky.
„Tak mluv. Co jsi mi chtěla říct?“
Lucie jí nalila čaj, přisunula cukřenku a sedla si naproti.
„Chtěla bych, abychom si některé věci vyjasnily. Bez křiku a bez urážek.“
„Poslouchám.“
„Vezměme to postupně. Byt je napsaný na mě. To je fakt?“
„Je.“
„Poplatky za byt platím já. Souhlasíte?“
„No… ano.“
„Jídlo nakupuju převážně já. Šimonovi kupuju oblečení já. Když chodil do školky, platila jsem školkovné já. Milan přispívá hlavně na větší výdaje — nábytek, spotřebiče, dovolenou. Je to tak?“
Marta Pavlíčeková neochotně přikývla.
„Je.“
„Takže naše rodina žije z velké části z mých peněz a v mém bytě. Správně?“
„Správně, ale…“
„Zatím bez ale. Mluvíme jen o faktech. Další bod. Šimona vychováváme já a Milan. My dva určujeme, co smí, co nesmí a jak se s ním bude mluvit. To je naše rodičovské právo. Souhlasíte?“
„V zásadě ano…“
„Výborně. A teď mi řekněte, kdo vám dal právo vykládat mému synovi, že se chovám špatně. Kdo vám dovolil zasahovat do našich rodinných pravidel?“
Tchyně znejistěla. Vzala lžičku a začala s ní pomalu kroužit v hrnku.
„Já jen… Je to kluk. Měl by chápat, že otec je v rodině hlavní.“
„Podle vás. Podle nás jsou rodiče rovnocenní. A přesně to má naše dítě vědět.“
„Jenže to není správně…“
„To už je naše věc. Naše rodina, naše pravidla.“
Marta Pavlíčeková odsunula hrnek a narovnala se na židli.
„Dobře. Možná jsem to řekla nešťastně. Ale bolí mě dívat se na to, jak se můj syn trápí.“
„Milan se trápí? Z čeho jste na to přišla?“
„No… dře v práci a doma nemá klid. Ty ho vůbec nešetříš.“
„Nešetřím? Vařím, peru, uklízím. Když je Milan pryč, starám se o Šimona. Co přesně bych měla dělat ještě?“
„A úcta? A ženská jemnost? Kde je tohle?“
Lucie se opřela o židli a pozorně se na ni zadívala.
„Paní Pavlíčeková, jak jste vlastně žila vy se svým mužem?“
„Jak bychom žili? Normálně. On chodil do práce, já se starala o domácnost a vychovávala děti.“
„A kdo u vás doma rozhodoval?“
„Manžel, samozřejmě.“