„Byl přece hlavou rodiny,“ dodala Marta Pavlíčeková, jako by šlo o něco, o čem se nediskutuje.
„A vy jste s tím byla spokojená?“
„Proč bych nebyla? Tak to zkrátka má být.“
Lucie pomalu zavrtěla hlavou.
„U mě doma to tak nastavené není. Vyhovuje mi, když se s Milanem o všem bavíme a rozhodujeme společně. A jemu to vyhovuje taky.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Protože mi to sám říká. A nikdy si nestěžoval, že bych byla moc samostatná nebo že bych ho odstrkovala.“
Marta na chvíli zmlkla. Odvrátila pohled k oknu, za nímž se ve větru pohupovaly větve topolu. Z dvora doléhal křik dětí a vzdálené bouchání míče.
„Možná jsem se do toho vážně neměla plést,“ pronesla nakonec tišeji. „Já jsem jen zvyklá mít věci pod dohledem.“
„Tomu rozumím,“ odpověděla Lucie klidně. „Máte svoje zkušenosti a chcete je předat dál. Jenže výchova Šimona je odpovědnost jeho rodičů.“
„To už mu nesmím říct vůbec nic?“
„To neříkám. Když se bude chovat špatně, můžete ho napomenout. Když neposlechne, můžete mu to vytknout. Ale vysvětlovat mu, kdo má v rodině nad kým stát a komu se musí podřizovat, to opravdu ne.“
„Chápu,“ zamumlala Marta.
Lucie se nadechla a zvolila co nejmírnější tón.
„Navrhuju tohle. Můžete za Šimonem jezdit, vyzvedávat ho ze školy, pomoct mu s úkoly, když bude potřeba. Ale žádná vlastní rozhodnutí za nás, žádné tresty bez našeho vědomí a žádné přednášky o tom, kdo je doma pánem. Souhlasíte?“
Tchyně si promnula prsty v klíně. Chvíli mlčela, potom pomalu přikývla.
„Dobře. Souhlasím. Jen… neodstrkujte mě úplně. Šimon je přece můj jediný vnuk.“
„Nikdo vás neodstrkuje,“ ujistila ji Lucie. „Jen potřebujeme, aby se dodržovaly hranice.“
„Tak dobře. Pokusím se.“
Marta Pavlíčeková ten den neodjela. Zůstala ještě dva dny, ale chovala se nezvykle tiše. Dokonce po sobě umývala nádobí, což dřív považovala za samozřejmost jen u ostatních. Šimona vyzvedla ze školy, ale tentokrát mu nedávala žádná poučení. Jen se ho ptala, jaké dostal známky a co mají za úkoly.
„Babička je nějaká smutná,“ poznamenal Šimon u večeře.
„Není smutná,“ opravila ho Lucie. „Spíš o něčem přemýšlí. I dospělí občas přemýšlejí o životě.“
„Vy jste se pohádaly?“
„Ne. Jen jsme si vyjasnily pár věcí.“
„A teď už je to dobrý?“
Lucie se na syna usmála.
„Teď už je to správně.“
Za několik týdnů se Marta ozvala telefonem.
„Lucie, přemýšlela jsem… Možná bych k vám neměla jezdit tak často. Nějak to pak bývá nepříjemné.“
„Jak myslíte, paní Pavlíčeková.“
„Přijedu, když mě pozvete. Nebo na narozeniny a svátky.“
„Dobře. A pokud budete chtít Šimona vidět sama od sebe, zavolejte. Domluvíme se.“
Na druhém konci linky nastalo krátké ticho.
„Děkuju, že se na mě nezlobíš.“
„Není proč se zlobit. Všechno jsme si přece řekly.“
Milan Tkadlec se vrátil z práce na konci měsíce. Byl opálený, unavený, ale spokojený. Přivezl dárky pro syna i pro ženu a hned v kuchyni Lucii objal.
„Tak co doma?“ zeptal se jí. „Máma tě moc netrápila?“
„Byla tu jedna nepříjemnost,“ přiznala Lucie. „Ale vyřešily jsme ji.“
„Jaká nepříjemnost?“
Lucie mu stručně popsala, co se stalo. Nezabíhala do každé věty, nepřikrášlovala ani nedramatizovala. Milan poslouchal a občas přikývl.
„Udělala jsi dobře,“ řekl nakonec. „Pro mě je nejdůležitější, aby byl doma klid. A máma se do našich věcí nemá míchat.“
„Nebude ti vadit, že jsem ji trochu usadila?“
„Proč by mi to mělo vadit? Vždyť máš pravdu. Byt je tvůj, dítě je naše. Co je na tom k nepochopení?“
„A co ty řeči o tom, že muž má mít poslední slovo?“
Milan se rozesmál a pohladil ji po vlasech.
„Prosím tě, nech to být. U nás to funguje. Já vydělávám, ty držíš domácnost pohromadě. Proč bychom to měnili?“
„Takže ti nevadí, že poslední slovo často zůstane na mně?“
„A kdy mi to vadilo?“ pokrčil rameny. „Nejsem hloupý. Vím, že se v běžných věcech vyznáš líp než já. A ve výchově Šimona taky.“
Lucie ho objala pevněji. A najednou bylo po problému. Bez křiku, bez výhrůžek, bez velkých dramat. Stačil poctivý rozhovor a hranice, které byly vyslovené nahlas.
Od té doby se Marta Pavlíčeková do jejich rodinných záležitostí už nepletla. Přijížděla na oslavy, občas zavolala, aby se zeptala, jak se vnukovi daří ve škole. Šimon se přestal ztrácet v tom, koho má poslouchat a komu má projevovat větší úctu. Prostě žil obyčejný dětský život — škola, kamarádi, pohádky a hry.
A Lucie už věděla naprosto jistě: pravidla v jejím domově neurčuje nikdo zvenčí. O tom, jak se u nich bude žít, rozhodují ona a Milan. A nikdo nemá právo jim to zpochybňovat.