Petra Blažeková zdědila třípokojový byt po babičce před pěti lety. Stál ve starším panelovém devítipatrovém domě v klidné části města, nebyl nový ani moderní, zato byl vzdušný, světlý a dost prostorný. Babička Marie Krejčíová v něm prožila celých třicet let a po její smrti přešel byt na vnučku bez hádek a soudů. Nikdo další si na dědictví nárok nedělal.
S Petrem Švecem se Petra seznámila asi rok poté. Potkali se v kavárně, kde slavila narozeniny jedné kamarádky. Petr tehdy pracoval jako řidič u logistické firmy a rozvážel zboží po kraji. Výplata se mu měnila podle sezony a počtu zakázek, někdy přinesl domů kolem 7 500 Kč, jindy se dostal až k 15 000 Kč. Petra dělala manikérku v kosmetickém salonu. Klientek jí postupně přibývalo a její příjem se držel zhruba na 21 250 Kč měsíčně.
Po roce a půl známosti se vzali. Petr se k manželce nastěhoval bez jakýchkoli výhrad. Do té doby si pronajímal malou garsonku na okraji města, takže přechod do velkého třípokojového bytu vnímal jako příjemné zlepšení. První dva roky jejich manželství plynuly poměrně klidně. On pravidelně jezdil po trasách, ona přijímala zákaznice, večer spolu večeřeli, mluvili o dovolené a pomalu si zařizovali společnou domácnost.
Petrova matka, Renata Švecová, se u nich neobjevovala často, jenže každá její návštěva se nakonec změnila v malou zkoušku nervů. Přijížděla jednou za dva nebo tři měsíce, většinou o svátcích nebo při rodinných oslavách, a pokaždé našla něco, co jí vadilo. Jednou tvrdila, že je v bytě zima, podruhé byl podle ní přesolený vývar, jindy zase prohlásila, že maso je tuhé. Nejvíc ji ale popouzelo, že Petra pracuje i o víkendech.
„Co jsi to za hospodyni, když v sobotu bereš zákaznice?“ poznamenávala Renata Švecová a přejížděla pohledem kuchyň. „Ženská se má starat o domov, ne se pořád hrabat někomu v nehtech.“
Petra většinou mlčela. Nechtěla vyvolávat zbytečné hádky ani zhoršovat vztahy v rodině. Petr matce zpravidla přitakal, případně rychle stočil řeč jinam. Jenže i po tchynině odjezdu zůstávalo v bytě ještě několik dní nepříjemné napětí.
To léto měli s Petrem třetí výročí svatby. Petr navrhl, že oslavu udělají doma a pozvou příbuzné i pár přátel. Petra souhlasila, jen ho předem upozornila, že má v salonu mimořádně nabito. Dvě kolegyně byly na dovolené, objednávek přibylo a ona sotva stíhala.
„Nestresuj se,“ ujistil ji manžel. „Všechno zařídím sám. Jsi unavená, tak si aspoň doma trochu odpočineš. Stůl připravím já a s mámou se taky domluvím.“
Petru taková ochota upřímně potěšila. Den před oslavou mu přesto pomohla sepsat seznam nákupu, poradila, co by se hodilo jako teplé jídlo, a připomněla, které saláty mají hosté nejraději. Petr jen přikyvoval, zapisoval si položky a opakoval, že to zvládne bez nejmenšího problému.
Ráno v den výročí vyrazila Petra do lékárny pro antihistaminika. V létě se jí vždy zhoršovala alergie na topolové chmýří; bez prášků začínala kašlat a slzely jí oči. Cestou zpátky se ještě zastavila u kamarádky Lucie Bednářové, aby jí vrátila šaty, které si před měsícem půjčila na firemní večírek. Lucii se nedávno narodilo miminko a sama ji poprosila, ať přijede dopoledne, dokud dítě spí.
Nakonec se tam zdržela asi čtyřicet minut. Lucie jí uvařila kávu, vyprávěla o prvních týdnech mateřství a postěžovala si na noci bez spánku. Petra ji poslouchala, měla z ní radost, ale zároveň stále častěji pokukovala po hodinách. Hosté měli dorazit v sedm večer a už bylo půl jedné.
Domů se vrátila přibližně o půl druhé. Před domem stál známý modrý vůz, takže bylo jasné, že Petr už přivezl svou matku. Když stoupala po schodech, zaslechla za dveřmi zvýšené hlasy. Okamžitě pochopila, že něco neprobíhá tak, jak mělo.
Odemkla byt a hned ji udeřila do tváře dusná atmosféra. Z kuchyně se ozývaly ostré zvuky: nůž dopadal na prkénko, nádobí o sebe rachotilo a mezi tím se neslo podrážděné brblání.
„Kde se couráš?! Já tady lítám kolem salátů jako blbec a ty nikde!“ vyštěkl Petr vztekle.
Petra vešla do kuchyně a zůstala stát ve dveřích. Manžel stál u stolu v pomačkaném tričku, rozcuchaný, s nožem sevřeným v ruce. Před ním ležela nedokrájená rajčata, vedle se povaloval obal od sýra a talíř s napůl nakrouhaným zelím. Ve dřezu se vršila hromada špinavého nádobí: hrnce, pánve i mísy.
V koutě na stoličce seděla Renata Švecová. Ruce měla založené na prsou a mlčela, ale z jejího výrazu bylo zřejmé, že je s vývojem situace hluboce nespokojená. Na stole před ní stál šálek s dávno vystydlou kávou.
„No konečně ses ukázala,“ zabručel Petr, aniž zvedl oči. „Já se tu od rána dřu a ty si chodíš po kamarádkách.“
„Byla jsem v lékárně,“ odpověděla Petra klidně. „A u Lucie jsem se zastavila asi na půl hodiny.“
„Na půl hodiny?“ Petr prudce zvedl hlavu a podrážděně se na ni podíval. „Nejsi tady dvě hodiny! Hosté přijedou v šest a já vůbec nic nestíhám!“
„Hosté mají přijít v sedm,“ opravila ho Petra.
„V šest!“ odsekl. „Máma řekla, že bude lepší začít dřív, aby nemusela odjíždět domů pozdě.“
Petra pomalu přesunula pohled z manžela na tchyni.