Renata Švecová seděla u stolu s nehybným, tvrdým výrazem, jako by se jí celý rozhovor vůbec netýkal. Jenže z jejího držení těla bylo jasné, že už si v duchu připravila výčitky a každá maličkost se jí bude hodit jako záminka k dalšímu rýpnutí.
„Dobře,“ řekla Petra po krátké pauze. „Když tedy v šest, tak v šest. Co už je hotové?“
„Nic!“ vybuchl Petr Švec. „Vůbec nic! Já se tady s tím peru sám, nestíhám krájet saláty, maso je pořád v mrazáku! A ty? Ty sis někde jezdila po svých záležitostech!“
„Petře, uklidni se,“ pronesla tiše. „Času ještě máme dost. Řekni mi konkrétně, co je potřeba udělat.“
„Všechno je potřeba udělat!“ máchl nožem směrem ke stolu. „Podívej se sama. Rajčata nejsou dokrájená, cibule není oloupaná, brambory se ani nezačaly vařit. Já nejsem kuchař, já tohle neumím!“
Petra si svlékla lehkou bundu a přehodila ji přes opěradlo židle. Potom přešla ke dřezu, pustila vodu a začala si pečlivě mýt ruce. Petr mezitím pokračoval ve svém rozčileném monologu.
„Říkal jsem ti přece, že to sám nezvládnu! Prosil jsem tě, ať mi aspoň pomůžeš se seznamem na nákup. A co jsi udělala? Hned ráno jsi zmizela!“
„Nezmizela jsem. Měla jsem vyřizování. A seznam jsme psali včera spolu.“
„Jaký seznam?“ odfrkl si. „Vždyť tam chyběla půlka věcí! Sůl jsi tam nenapsala, o majonéze jsi taky nic neřekla. Jak jsem měl vědět, kolik čeho koupit?“
Petra si utřela ruce do utěrky a přelétla pohledem pracovní desku. Potraviny tam opravdu ležely rozházené bez ladu a skladu, spousta věcí byla netknutá. Přesto jí bylo jasné, že pokud se přestanou hádat, všechno se do příchodu hostů stihnout dá.
„Tak dobře,“ řekla klidně. „Vezmeme to popořadě. Co jsi plánoval jako hlavní jídlo?“
„Maso!“ ukázal Petr nožem k mrazáku. „Jenže je zmrzlé! Jak mám asi připravovat zmrzlé maso?“
„Nejdřív ho rozmrazíme. V mikrovlnce to půjde rychle.“
„A odkud mám vědět, jak se v mikrovlnce rozmrazuje?“ vyjel znovu. „Tys mi to nevysvětlila!“
Petra se zhluboka nadechla. Začínalo jí docházet, že Petr se od rána sám v sobě utvrzoval v panice, vyděsil se z vaření a teď si všechen strach vybíjí na ní. Před tchyní to působilo o to hůř.
„Petře, nekřič. Teď se do toho pustíme a zvládneme to.“
„Já nekřičím!“ zvýšil hlas ještě víc. „Jen nechápu, jak jsi mohla v takový den odejít. Věděla jsi přece, že na tohle jsem levý!“
Renata Švecová se na taburetu neklidně zavrtěla a významně si odkašlala. Bylo zřejmé, že už déle mlčet nevydrží.
„Vidíš, Pavlíku,“ ozvala se měkce, ale jedovatě, „já ti to říkala. Dnešní ženské už neumějí vést domácnost. Práce a jejich vlastní věci jsou jim přednější než rodina.“
Petra pevně sevřela prsty v pěst, ale neodpověděla. Došla k mrazáku, vyndala maso a vložila ho do mikrovlnné trouby. Nastavila program, zmáčkla několik tlačítek a spustila časovač.
„Renato Švecová, dáte si ještě kávu?“ zeptala se zdvořile, aniž by změnila tón.
„Nechci. Už tak tady hodinu čekám, až se paní domu uráčí dát byt do pořádku.“
„Za chvíli bude všechno hotové.“
„Za chvíli,“ napodobila ji tchyně posměšně. „Hosté jsou za dveřmi. Co jim asi řekneme? Že snacha si od rána lítala po svých pochůzkách?“
Petr najednou ztichl. Podíval se nejdřív na matku, potom na manželku. Snad mu konečně došlo, že hranici už překročil. Jenže couvnout se mu zjevně nechtělo.
„Petro, vždyť víš… byl jsem nervózní,“ zamumlal o něco mírněji. „Poprvé chystám takovou oslavu.“
„Vím,“ přikývla Petra. „Tak pojďme raději rychle dokončit, co je potřeba.“
Dál už pracovala beze slov. Oškrábala brambory a dala je vařit, nakrájela zeleninu do salátů, otevřela konzervy a postupně promíchala jednotlivé mísy. Petr se motkal vedle ní, občas vytáhl něco z lednice nebo podal prkénko, ale většinu času spíš překážel.
Renata Švecová celý ten shon sledovala ze svého místa a čas od času přidala poznámku.
„Ty okurky krájíš nějak moc nadrobno.“
„Majonézy je tam zbytečně hodně.“
„To maso už se smaží dlouho, bude suché.“
Petra na žádnou z poznámek nereagovala. Soustředila se jen na práci a na čas, který neúprosně ubíhal. Za hodinu a půl se jí podařilo uklidit kuchyň, připravit pět salátů, osmažit maso s přílohou a prostřít stůl ve velkém pokoji.
Když hosté dorazili — Petrovi bratranci s manželkami, sousedé a několik přátel — bylo všechno nachystané. Stůl vypadal slavnostně, z jídel se linula příjemná vůně a byt působil útulně, jako by se v něm celý den chystalo s klidem a radostí.
„Petra je opravdu šikovná!“ rozplývali se hosté. „To je nádhera, jak jste to připravili!“
Petr důležitě přikyvoval, přijímal pochvaly a vyprávěl, jak se na oslavu chystal. O tom, že celou situaci ve skutečnosti zachránila jeho žena, nepadlo ani slovo.
Večeře proběhla v dobré náladě. Hosté jedli, připíjeli, pronášeli přípitky na mladé manžele a smáli se historkám. Petra se usmívala, odpovídala na otázky a chovala se mile, jen uvnitř cítila zvláštní prázdno. Ještě před dvěma hodinami na ni manžel křičel před svou matkou a obviňoval ji z nezodpovědnosti. Teď bez rozpaků přijímal uznání za práci, kterou udělala ona.
Po dezertu se návštěva začala zvedat k odchodu. Petra vstala od stolu a s úsměvem se rozhlédla po hostech.
„Děkujeme vám všem, že jste přišli,“ řekla. „Moc rádi jsme vás viděli.“
Doprovodila je ke dveřím, se všemi se rozloučila a popřála jim šťastnou cestu domů. Petr s Renatou Švecovou zůstali v pokoji; on sbíral talíře a jeho matka ukládala zbytky jídla do krabiček.