Petra si vzala kabelku, klíče a téměř neslyšně vyklouzla z bytu. Sešla o patro níž a zazvonila u sousedky Ivety Martinecové.
Starší paní otevřela s překvapením ve tváři. Vídat se vídaly jen zřídka, většinou jen letmo na schodech nebo u schránek.
„Petro? Stalo se něco, zlatíčko?“
„Paní Martincová, mohla bych u vás chvíli posedět? Třeba půl hodiny. Jen tak být a nemluvit.“
„Samozřejmě, pojď dál. Zrovna mám čerstvou kávu.“
Malá kuchyň působila teple a bezpečně. Ve vzduchu voněly domácí lívance, všude byl klid. Iveta Martinecová nalila kávu do dvou hrnků a posadila se naproti ní.
„Tak povídej, co tě tak tíží.“
A Petra začala mluvit. Poprvé po dlouhé době nahlas vyslovovala všechno, co v sobě nosila. Vyprávěla o dnešku, o Petrově křiku před jeho matkou, o tom, jak už nemá sílu táhnout celou domácnost sama. Sousedka ji nepřerušovala. Jen občas soucitně kývla, jako by přesně věděla, o čem Petra mluví.
Když se Petra odmlčela, Iveta Martinecová si povzdechla.
„Víš, děvče, můj muž byl kdysi podobný. Já všechno zvládla, všechno uměla, všechno zařídila. A on si nedokázal ani ohřát polévku. Žili jsme spolu čtyřicet let a teprve na stáří se naučil postarat sám o sebe.“
„Jak jste to mohla vydržet?“
„Nijak zvlášť. Prostě jsem jednoho dne řekla dost. Buď se naučíš být manželem, nebo budeš žít sám. Bylo mu šedesát a za půl roku se změnil. Nakonec se ukázalo, že problém byl i ve mně. Dovolila jsem mu, aby si mě nevážil.“
Domů se Petra vrátila pozdě večer, bylo už kolem jedenácté. V bytě se svítilo jen v ložnici. Petr seděl na posteli s telefonem v ruce, ale jakmile zaslechl klíč v zámku, rychle vyšel do chodby.
„Petro, kde jsi byla? Měl jsem strach…“
„U sousedky.“
„Máma už odjela. Ptala se, kam jsi zmizela. Řekl jsem jí, že ses šla projít.“
Petra jen přikývla. Vešla do koupelny, opláchla si obličej a vyčistila si zuby. Petr stál mezi dveřmi a díval se na ni.
„Zlobíš se na mě?“
„Ne, Petře. Nezlobím.“
„Tak proč nic neříkáš?“
„Protože přemýšlím.“
Vzala si pyžamo a zamířila do druhého pokoje. Petr ji sledoval očima.
„Ty budeš spát jinde?“
„Ano. Dnes ano.“
Lehla si na rozkládací pohovku v pokoji po babičce. Neplakala, nekřičela, nehroutila se. Jen ležela potmě a v tichu si uvědomovala, kolik let věnovala tomu, aby byla pohodlná. Aby všechno vyřešila, všechno stihla, všechno napravila bez jediné stížnosti. A když přišla chvíle, kdy potřebovala oporu, dostalo se jí jen výčitek a křiku.
Ráno vstala dřív než obvykle a připravila se do práce. Petr uvařil kávu, automaticky zapnul televizi a zamumlal:
„Po včerejšku by se tu mělo uklidit. Zůstala hromada nádobí.“
O pomoc ji přímo nepožádal, ale sám se do ničeho nepustil. Choval se, jako by se nic zásadního nestalo. Jako by šlo jen o běžnou manželskou hádku, která časem vyšumí.
Petra beze slova vzala jeho šálek, umyla ho a vrátila do skříňky. Potom vyšla do předsíně, kde si Petr zrovna zavazoval tenisky.
„Petře, večer si promluvíme. Opravdu promluvíme.“
„O čem?“
„O všem. Ne zítra, ne někdy. Dnes.“
Zmateně se na ni podíval, jako by nechápal, odkud se v ní najednou vzala taková pevnost.
„Dobře,“ kývl nejistě. „Promluvíme si.“
Večer dorazila Petra z práce v sedm. Petr už byl doma. Seděl v kuchyni s tabletem před sebou. Na stole zůstal neumytý talíř od oběda a ve dřezu pořád leželo nádobí ze včerejška.
„Posaď se,“ řekla Petra klidně, vytáhla dvě sklenice a zalila čaj.
Petr odložil tablet a posadil se proti ní. Čekal, až začne.
„Včera jsi na mě křičel před svojí matkou,“ řekla. „Vyčítal jsi mi, že jsem tě nechala ve štychu. Je to tak?“
„No… byl jsem nervózní. Nezvládal jsem vaření.“
„Na to se neptám. Ptám se, jestli si myslíš, že to byla moje vina.“
Petr zaváhal.
„Ne přímo vina… Ale mohla jsi říct, že budeš pryč tak dlouho.“
„Byla jsem pryč hodinu a půl. V den, kdy jsem měla odpočívat a ty jsi měl všechno zařídit sám.“
„Ano, jenže…“
„Jenže co, Petře? Měla jsem sedět doma a čekat, až mě zavoláš na pomoc? Jako služka?“
„Ne jako služka! Jako manželka!“
Petra se napila čaje a upřeně se na něj zadívala.
„A ty jako manžel? Když sama chystám slavnostní stoly, kde jsi ty? Když uklízím celý byt před návštěvou, co děláš?“
„Pomáhám…“
„Podáš talíř, když tě o to požádám. To není pomoc. To je jen přítomnost u cizí práce.“
„Ale já přece neumím vařit…“
„A zkusil ses to naučit? Nebo si myslíš, že já jsem to uměla od narození?“
Petr zmlkl. Otáčel sklenicí v rukou a nedíval se jí do očí.
„Petro, chápu, že jsem to včera přehnal. Promiň. Ale nějak to přece zvládáme…“
„Kdo my? Já to zvládám, Petře. Ty bydlíš v bytě, kde se všechno jako zázrakem děje samo. Jídlo se objeví na stole, prádlo se vypere, podlaha se uklidí. A když něco nevyjde, vina spadne na mě.“
„Takhle to neberu…“
„Bereš. Jinak bys na mě včera nekřičel, že se někde courám, zatímco ty tu běháš se saláty jako blázen.“
Petra se zvedla od stolu a přešla k oknu.