Tereza zůstala stát v předsíni a upřeně hleděla na dva kluky se stejnými batohy na zádech. Za nimi se tyčil Petr, v každé ruce jednu nacpanou tašku, jako by se právě vrátili z dlouhé cesty. Jenže byla středa. Úplně obyčejná středa, žádný víkend.
„Koho jsi mi to přivedl domů?“ zeptala se klidně, až příliš klidně. „Měli jsme přece jasnou dohodu. Děti z tvého prvního manželství s námi bydlet nebudou.“
Petr se kolem ní protáhl do chodby a s funěním položil zavazadla na podlahu.
„Terezo, nezačínej. Situace se změnila. Bude to na měsíc. Možná na dva.“
„Nebo rovnou na tři?“ Tereza si dřepla k dvojčatům, usmála se na ně a pohladila je po vlasech. „Kluci, běžte do pokoje. Na polici je stavebnice, zkuste si s ní zatím pohrát. Já si tady s tátou něco vyřídím.“
Jakmile děti zmizely za dveřmi, Tereza je tiše zavřela a otočila se zpátky k manželovi.
„Petře, chápu to správně? Přivedeš děti uprostřed týdne, i s věcmi, a mě prostě postavíš před hotovou věc?“
„A co jsem měl podle tebe udělat?“ vyjel na ni. „Jsou to moji synové! Chtěla bys snad, aby spali venku?“
„Zajímavý způsob uvažování. Když jsme se brali, tvrdil jsi mi, že Matyáš s Danielem budou bydlet u Lucie. Pamatuješ si to ještě? Nebo ti paměť funguje jako jídelní lístek v nejlevnější závodní jídelně — vybíráš si jen to, co se ti hodí?“
„Říkám ti, že je to dočasné!“
„Dočasné je, když přijedou v sobotu a v neděli zase odejdou. Dvě obří tašky a řeči o několika měsících se jmenují stěhování. Vnímáš ten rozdíl?“
Petr začal nervózně přecházet sem a tam po úzké chodbě.
„Nebudu se ti zpovídat za vlastní děti. Mimochodem, tenhle domov je i můj.“
„Ne, Petře. Tenhle byt je můj. Patřil mi před tebou a bude mi patřit i po tobě. A než zase vypustíš z pusy slovo ‚můj‘, podívej se laskavě do listin. Je tam jedno příjmení. Tvoje to není.“
Tereza vytáhla mobil a vyhledala číslo jeho matky. Petr sebou trhl.
„Okamžitě to polož. Neopovažuj se volat mojí mámě!“
„Pročpak? Když už děláš rozhodnutí za nás oba, třeba by měla vědět, že se z ní stala babička na plný úvazek.“
„Terezo, varuju tě.“
„Varuješ mě? Před čím? Že se Alena Pavlovna za pět minut dozví, jak její syn nakládá s cizím bytem?“
V telefonu se ozvalo vyzvánění. Tchyně zvedla po třetím tónu.
„Aleno Pavlovno, dobrý večer. Chci se zeptat, jestli víte, že Petr přestěhoval Matyáše a Daniela k nám. Natrvalo. Se všemi věcmi.“
Na druhém konci nastalo ticho. Pak se ozval nejistý, zaskočený hlas.
„Terezko, já o ničem takovém nevím. Neřekl mi ani slovo. Jak se všemi věcmi?“
„Dvě velké tašky. A k tomu věta: měsíc, možná dva, možná tři. Tak si jen ověřuju, jestli je to nějaký rodinný plán, nebo čistě jeho osobní improvizace.“
„Proboha. Terezo, já ti za tvoji trpělivost opravdu děkuju. Vždyť ty se o kluky staráš skoro každý víkend, zatímco on běhá někde po kamarádech. Promluvím si s ním.“
„Děkuju, ale myslím, že tohle si vyřeším sama. Potřebovala bych adresu Lucie. Chci pochopit, proč najednou děti takhle odložila.“
Alena jí adresu nadiktovala. Petr stál u zdi, pobledlý, zády přitisknutý k omítce.
„K čemu ti bude její adresa?“ zeptal se napjatě. „Co máš v plánu?“
„A proč jsi tak zbledl? Jestli je všechno v pořádku, nemáš se přece čeho bát.“
„Nepleť se do toho, Terezo. Tohle není tvoje věc.“
„Není moje?“ přistoupila k němu blíž. „Kluci jsou v mém bytě, spí na mém gauči a jedí u mého stolu. Každou sobotu a neděli s nimi kreslím, chodím ven, vařím jim — a ty mezitím údajně jedeš za kamarádem nebo k mámě. Jenže jak se ukázalo, tvoje máma tě taky nevídá. Tak kam o víkendech doopravdy mizíš, Petře?“
„Nemám povinnost se ti zpovídat!“
„Správně. Nemáš. Ale já zase nemám povinnost dělat chůvu cizím dětem, zatímco se jejich otec někde baví.“
Tereza se zastavila těsně před ním a podívala se mu přímo do očí.
„Dej mi číslo na Lucii.“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože ne! Už dost s tím výslechem!“
Tereza se krátce nadechla, jako by si v hlavě skládala poslední větu, kterou mu hodlá říct.