„Víš, Petře, když člověk nemá co tajit, nezačne řvát. Prostě nadiktuje číslo a v klidu si dopije kompot. Jenže ty teď vypadáš jako kocour, kterého někdo nachytal na stole s rybou v tlamě. Ryba už je dávno spolknutá, ale tvářit se nevinně mu nějak nejde.“
Petr ztuhl a na okamžik mu došla slova. Tereza jen nepatrně přikývla, jako by si tím potvrdila vlastní závěr.
„Dobře. Je pozdě. Kluci jsou unavení. Ustelu jim v obýváku. A zítra se k tomu vrátíme.“
Noc se táhla nekonečně. Tereza ležela s očima dokořán a v hlavě se jí vracela slova Kláry, její kamarádky. Řekla jí je před rokem, jenže tehdy jim Tereza nevěnovala váhu.
„Připrav se na překvapení. A líbit se ti nebude. Moje sestra Veronika zažila úplně to samé. Rozvedla se, dítě měla u sebe, ale jakmile se jí to hodilo, hodila ho bývalému na krk. Ne na den. Na týdny. Někdy i na měsíce. A výživné chtěla samozřejmě přesně a včas. Její bývalý se nakonec odstěhoval do jiného města, jinak by se z toho zbláznil.“
Tehdy nad tím Tereza mávla rukou. Klára vždycky všechno přehání, říkala si. Jenže teď jí každá ta věta zněla v hlavě skoro jako předpověď.
Ráno se Petr začal chystat k odchodu.
„Musím pryč. Mám něco důležitého.“
„Samozřejmě,“ pronesla Tereza suše. „Ty máš přece pořád něco důležitého. Hlavně v sobotu.“
„Zase začínáš?“
„Ještě jsem ani nezačala. Běž. O kluky se postarám. Jako vždycky.“
Petr odešel. Tereza počkala dvacet minut, oblékla dvojčata a odvezla je k jeho matce.
Paní Alena otevřela dveře, zahlédla vnuky a v jediném okamžiku pochopila, že se něco děje.
„Pojďte dál, zlatíčka moje. Babička vám udělá lívance.“
Chlapci se rozběhli dovnitř. Paní Alena však Terezu jemně zadržela za ruku.
„Terezko, odpusť mu. Já vůbec nevím, co se s ním děje. Lže už i mně.“
„Paní Aleno, potřebuju přesnou adresu Lucie. Ulici jste mi říkala, ale dům a byt?“
„Javorová čtrnáct, byt čtyřicet jedna. Terezo, hlavně nic neudělej v hněvu.“
„Já nesekám naslepo,“ odpověděla Tereza tiše. „Já jen opatrně otevírám ránu. Jako chirurg.“
Odjela na uvedenou adresu. Vchod, čtvrté patro, dveře s číslem čtyřicet jedna. Zazvonila. Za dveřmi se ozvaly kroky. Zámek cvakl.
Otevřel Petr.
Vteřina. Druhá. Třetí. Obličej se mu protáhl, rty se pootevřely a oči mu začaly těkat tak zoufale, jak těkají jen člověku přistiženému při naprosto průhledné lži.
Tereza se na něj mlčky dívala. Potom její pohled sklouzl za jeho záda do chodby. Na věšáku visel dámský kabát. U stěny stály pantofle. Pak se znovu podívala na svého muže.
Neřekla jediné slovo. Otočila se a začala scházet po schodech dolů.
„Terezo! Počkej! To není… Já jsem jen pomáhal! Tekl jí kohoutek, zavolala mi, tak jsem přijel!“
Jeho hlas ji pronásledoval po schodišti a odrážel se od stěn. Tereza se ani jednou neohlédla. Vyšla ven před dům, zhluboka se nadechla a vytáhla telefon.
První hovor patřil zámečníkovi.
„Dobrý den. Potřebuju vyměnit zámek u vstupních dveří. Nadiktuju vám adresu. Zvládnete to za hodinu? Výborně.“
Druhý telefonát směřoval stěhovací službě.
„Dobrý den. Potřebuju dva pracovníky na sbalení a odvoz věcí. Není toho moc. Několik pytlů oblečení, psací stůl, křeslo. Doručovací adresa bude jiná. Ano, všechno najednou.“
Tereza kráčela ulicí rychle, téměř bez přemýšlení. Všechno do sebe zapadlo. Lucie odložila děti k Petrovi, přesněji řečeno k Tereze, aby si uvolnila byt pro schůzky s bývalým manželem. Jednoduchý a odporně průhledný plán: děti pryč, milenec zpátky.
Jenže Lucie měla zákonného manžela. Martina. Paní Alena se o něm kdysi zmínila. A Tereza už velmi dobře věděla, jak s tou informací naloží.
Když dorazila domů, zámečník už čekal u vchodu s kufříkem nářadí. Stěhováci přijeli o čtvrt hodiny později. Tereza otevřela byt a bez spěchu, klidně a přesně začala shromažďovat Petrovy věci.
Jeho zimní bunda. Boty. Tři police knih. Pracovní stůl z pokoje, rozkládací křeslo, dva pytle oblečení. Dětské věci roztřídila zvlášť, pečlivě do tašek. Hračky.