Batůžky taky.
„Kam to máme odvézt?“ zeptal se předák stěhováků.
Tereza mu nadiktovala adresu bez jediného zaváhání.
„Zelená čtrnáct, byt čtyřicet jedna. Položte to přede dveře. A kdyby nikdo neotevřel, nechte to dole u vchodu.“
Zámečník byl hotový za čtyřicet minut. Podal jí tři nové klíče, uklidil nářadí a odešel. Tereza zaplatila, zavřela za ním a pak se sesunula na podlahu v předsíni, kde najednou bylo nezvykle ticho.
Telefon se ozval asi po hodině a půl. Na displeji svítilo Petrovo jméno.
„Terezo! Co jsi to provedla?! Volala mi Lucie, řve do telefonu, že jí někdo přivezl nějaké pytle!“
„Správně,“ odpověděla klidně. „Jsou to tvoje věci. A věci tvých dětí. Poslala jsem je na jedinou adresu, kde podle všeho trávíš soboty.“
„Ty ses zbláznila! Ona má manžela! Martin se večer vrátí, co si asi pomyslí?!“
„O Martina se nemusíš bát. Tomu už jsem napsala. Přidala jsem adresu, čas tvojí návštěvy a stručný výtah z příběhu o ‚protékajícím kohoutku‘. Pochopil to rychle. Odpověděl jediným slovem: Děkuju.“
„Ty… ty jsi to neudělala.“
„Udělala, Petře. A měla jsem to udělat mnohem dřív, kdybych ti celý rok slepě nevěřila každé slovo. Víš, ono je to skoro směšné. Byl sis tak jistý, že jsem hloupá, až ses přestal namáhat se skrýváním. Ve středu jsi přivedl děti a pak jsi si to namířil k Lucii hlavním vchodem. Ani ses nerozhlédl. Co kdyby za rohem stála manželka?“
„Terezo, prosím tě, poslouchej…“
„Ne. Teď budeš poslouchat ty. Kluci jsou u paní Aleny. Jsou v pořádku, najedení a skládají stavebnici. Zámek jsem nechala vyměnit. Žádost o rozvod podám v pondělí.“
„Tohle přece nemůžeš! My jsme přece…“
„Co my jsme přece? Domluvili se? Ano, Petře, domluvili. Děti budou u Lucie. Víkendy budou naše. Věrnost platí pro oba. Za jediný rok jsi porušil všechny tři body. Kdyby to byla smlouva, dostal bys pokutu za nedodržení podmínek.“
„Já jsem tě nepodvedl!“
„V sobotu ráno jsi otevřel dveře bytu své bývalé ženy v domácích pantoflích. Klidně tomu můžeme říkat oprava kohoutku, jenže v tom případě jsi nejhorší instalatér široko daleko. Kohoutek totiž pořád opravený není.“
Na druhém konci nastalo ticho. Tereza slyšela jen jeho těžký dech.
„Odkud víš o tom kohoutku?“
„Včera jsem tě slyšela, jak si tu výmluvu zkoušíš. Mumlal sis ji v koupelně pod nosem a myslel sis, že spím. ‚Teče jí kohoutek, zavolala mi, jen jsem se tam zastavil.‘ Petře, ty neumíš ani pořádně lhát. Příště si vymysli aspoň prasklé potrubí, to zní věrohodněji.“
„Terezo, přijedu. Promluvíme si normálně.“
„Nejezdi. Klíče už nepasují. A rozhovor skončil. Jen si zapamatuj jednu věc: vzala jsem si tě, i když jsem věděla o dětech. Měla jsem je ráda. Každý víkend park, kreslení, knížky. A ty jsi mezitím údajně jezdil za kamarádem nebo za mámou. Mimochodem, paní Alena mi potvrdila, že za poslední čtyři měsíce jsi u ní nebyl ani jednou.“
„Ona ti to řekla?!“
„Řekla mi víc. Řekla: Terezo, jsem ti vděčná, že mého syna snášíš. On si to nezaslouží. A víš co? Měla pravdu.“
„Nemám kam jít.“
„Máš Luciinu adresu, kde se zjevně cítíš jako doma. Máš adresu paní Aleny, která čeká na vysvětlení. A koneckonců máš k dispozici celou planetu, místa je dost. Jen můj byt už mezi tvoje možnosti nepatří.“
Tereza ukončila hovor a číslo zablokovala. Potom postupně odřízla i všechny ostatní způsoby, kterými by se k ní mohl dostat. Nakonec si sedla na stoličku v chodbě a nechala kolem sebe chvíli stát ticho.
Mobil zazvonil znovu. Tentokrát se na displeji objevilo neznámé číslo.
Přijala hovor.
„Tereza? Tady Martin. Luciin manžel. Tedy nejspíš ode dneška už bývalý.“
„Martine… je mi líto, že to takhle dopadlo.“
„Nelituje mě. Tušil jsem to dlouho, jen mi chyběl důkaz. A právě vy jste mi ho poskytla.“