„Ty pytle s jeho věcmi přede dveřmi,“ pokračoval Martin, „jsou, upřímně řečeno, přesvědčivější než jakákoli fotka.“
„Otevřel mi v pantoflích.“
„V zelených? S dinosaury?“
„Ne. Šedé, kostkované.“
„Tak to jsou moje sváteční,“ pronesl po krátké odmlce. „Neuvěřitelné. On si bere i cizí pantofle.“
Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Pak se Martin tiše, téměř unaveně zasmál.
„Víte, Terezo, stojím teď na balkoně, dole u vchodu vidím dva pytle jeho krámů a je mi zvláštně lehko. Jako by mi někdo uřízl zub, který mě bolel tři roky.“
„Zuby se neuřezávají. Trhají se.“
„Tenhle byl takový, že by na něj nestačilo nic menšího než amputace.“
„Hodně štěstí, Martine.“
„Vám taky. Vypadá to, že jsme skončili na stejné lodi. Jen vy veslujete rychleji. Já bych se v tom ještě měsíc plácal.“
Tereza ukončila hovor. Byt kolem ní působil nezvykle prázdně. Na podlaze zůstal otisk po Petrově stole. Na polici se rýsoval čistý obdélník mezi prachem, kde míval knihy. V koupelně visel neobsazený háček po jeho županu.
Ozvala se Klára.
„Teri, jsi v pořádku? Viděla jsem, že jsi online, ale nepíšeš.“
„Kláro, měla jsi pravdu.“
„S tím překvapením?“
„Přesně s tím. Nepovedlo se.“
„Mluv.“
„Přivedl děti i s věcmi a sám zatím jezdil za bývalou. Zjistila jsem adresu, dojela tam a otevřel mi dveře on. V domácích pantoflích. Velké překvapení.“
„A co jsi udělala?“
„Nechala jsem vyměnit zámky, jeho věci jsem poslala stěhováky k Lucii, napsala jsem jejímu manželovi a podávám žádost o rozvod.“
„Za jak dlouho jsi tohle všechno zvládla?“
„Za čtyři hodiny. Možná za tři a půl.“
„Terezo, ty nejsi člověk. Ty jsi stroj. Já bych týden brečela do polštáře.“
„Na brečení bude čas později. Teď ho nemám. Teď musím zavolat Aleně Pavlovně a zjistit, jestli kluci večeřeli.“
Petr mezitím stál uprostřed ulice s mobilem v ruce. Telefon mu bez přestání vibroval. Lucie volala už pošesté. Od Martina přišla zpráva o třech slovech: „Vyzvedni si věci. Hajzle.“ Matka mu napsala: „Přijeď. Musíme si promluvit.“
Nezvedl to nikomu. Jen zíral na displej, jako by každý další hovor znamenal rozsudek.
Ještě před rokem měl pocit, že všechno drží dokonale pohromadě. Manželka ho milovala, děti byly zaopatřené, bývalá byla po ruce a její muž neměl ani tušení. Dokonalá stavba. Jenže postavená z karet.
A ta se během čtyř hodin sesypala. Stačila jedna Terezina cesta na správnou adresu a všechno se rozpadlo. Manželka vyměnila zámky. Martin se dozvěděl pravdu. Matka čekala vysvětlení. Lucie panikařila.
Mobil se znovu rozezvonil. Lucie.
Petr hovor típl, strčil telefon do kapsy a vydal se ulicí pryč. Netušil kam. Netušil proč. A už vůbec netušil, co má být dál.
Tereza v té době volala tchyni.
„Aleno Pavlovno, večeřeli kluci?“
„Večeřeli, Terezko. Každý snědl čtyři lívance. Teď už spí.“
„Děkuju vám.“
„Terezo… ty opravdu požádáš o rozvod?“
„V pondělí podám návrh.“
„Nebudu tě přemlouvat. Zasloužil si to. Ale kluci… Přirostli ti k srdci, viď?“
„Ano. Matyáš mi každou neděli kreslí přáníčka. A Daniel se naučil číst — první slovo, které mi přečetl, bylo slunce.“
„Udělala jsi pro ně víc než jejich otec za celý poslední rok.“
„Oni za nic nemůžou. Kdybyste potřebovala pomoct, jsem tady. Ale s Petrem je konec.“
„Já vím, Terezko. Vím.“
Tereza položila telefon na noční stolek. Byt byl tichý, prázdný a najednou znovu její. V předsíni neležely cizí tašky. Ve vzduchu nevisely cizí lži. U dveří nestály cizí pantofle.
Došla k zrcadlu a zadívala se na svůj odraz. Oči měla suché. Bradu zvednutou. Bylo jí osmadvacet — a přesto za jediný den jako by zestárla i omládla zároveň.
Od Kláry přišla zpráva: „Jsem na tebe pyšná.“
Tereza se pousmála a odepsala: „Díky. Teď budu žít dál.“